Blog

Právě dopisuje další knihu, ke které jí znovu poskytla inspiraci Kalifornie, kde sedm let žila. Je ale už dvacet let zase šťastnou Pražačkou, ale i chalupářkou. Všechny její předchozí tituly, Anísa, Bydlim v Nuslích, Fína i nejnovější Za čárou vyšly s obálkami, které vznikly z jejích obrazů. Které JÁ je pro Danielu Šafránkovou to hlavní, těžko říct. To malířské nebo spisovatelské?

Kdo je vůči žánru rodinné ságy opatrný, má výbornou příležitost objevit alternativu v románu finsko-švédské autorky. Osudy lidí z jedné usedlosti v odlehlém kraji západního Finska jsou vyprávěny jedinečným magickým způsobem. Kořeny lidí se proplétají v hlubinách země.

Goncourtova cena čili Prix Goncourt je prestižní francouzská literární cena, u nás asi nejznámější. Ve Francii její udělení provází mediální humbuk a autoři se po jejím udělení radují (prodej jejich knih prudce vyletí nahoru) i si zoufají (nejméně rok nenapíší ani čárku a stále jen cestují a dávají rozhovory).

Edice Itineraria, která se zaměřuje na cesty a putování ve zprávách, denících či korespondenci, si neklade chronologická omezení a zahrnuje zprávy cestovatelů středověkých i nedávných.

Zveme vás na výpravu do norských hor koncem 19. století. Do míst, kde vládne chudoba, víra a dávné pověsti. Velký a strhující severský román, který volně čerpá inspiraci z osudu kostela Vang ve středním Norsku, který byl skutečně přemístěn a dodnes stojí na severním svahu Krkonoš.

Nemám moc ráda, když se v diskuzi používají argumenty typu „Každá mince má dvě strany“. Přísloví „Nic není černobílé“ mě dokáže v určitých situacích rozpálit do běla (anebo vidím černě). Jenomže pak čtete knížku, jako je Malá lhářka, a ono „nic není černobílé“ vám tane na mysli pořád.