Bláznivé léto v zatopeném údolí

Sopka tyčící se z moře vybuchla. Tatínek se těší na nové lávové těžítko a maminka je drobně roztrpčená, protože na všechno padají vločky popela. Muminek si pouští novou lodičku z kůry a je mu smutno po Šňupálkovi, který pořád ještě nepřišel, i když už začíná léto. Nikdo z nich netuší, že se blíží velká vlna, která muminí údolí zatopí a všechny tak nasměruje k báječnému dobrodružství…

Finská spisovatelka Tove Janssonová dokázala ve své sérii o skřítcích muminech vytvořit úchvatný fantaskní svět zaplněný spoustou podivuhodných tvorečků s bizarními názvy jako fififjonky, pimkové, bambulové nebo hatifnati. A napsala o nich příběhy, jež dokážou už po mnoho desetiletí zaujmout svou poetičností, vtipem a dobrodružností jak děti, tak dospělé. Spousta problémů, které se zde řeší, má totiž pod nánosem všech těch s vlídností nahlížených bláznivých eskapád překvapivě obecnou platnost. A skrývá se v nich také pestrá sada silných emocí – od radosti až po smutek, jenž má v tomto severském prostředí opravdu mimořádnou sílu.

Putování na vlnách

Vlna, která údolí na začátku Bláznivého léta zatopí, odnese pryč celou muminí rodinu, a to včetně několika dalších postaviček nacházejících se právě poblíž. Jsou mezi nimi věčně usoužená mína, jež ze všeho dělá tragédii a nejšťastnější je, když může plakat, stará známá uštěpačná malá Mia se zálibou ve vynalézavých zlomyslnostech a destrukci, nebo její starší sestra mimla, která ve snaze sestru vychovat dospěla do stavu totální rezignace.

Plují společně ve zvláštní, opuštěné stavbě plné podivných zákoutí a předmětů, jež na první pohled nedávají žádný smysl. Staré divadlo (i s místní obyvatelkou, starou ubručenou divadelní krysou Emou) jim pak na jejich cestě připraví spoustu překvapení, zažijí bloudění temným lesem, svítícího bambulského hlídače, kterému se na jeho hřišti zničehonic narodila spousta hatifnatů, nebo Šňupálka v roli vychovatele čtyřiadvaceti nezbedných malých tvorečků…

A k tomu všemu se z tatínka musí stát úspěšný autor divadelních her, aby se mohli na konci všichni zase potkat a vrátit společně domů, do muminího údolí.

Když se z ničeho nedělá věda

Spousta humoristických románů je postavena na tom principu, že z naprostých banalit se dělají otázky života a smrti. Stačí si vzpomenout třeba na Saturnina. Tove Janssonová na to šla zcela opačně. V jejích knihách si z událostí, které by většinu lidí (nebo jiných tvorů) dostaly přinejmenším do stavu vnitřní nepohody, skoro nikdo nic nedělá – a pokud ano, tak o tom jenom mluví.

Vybuchlá sopka a zaplavený dům – žádný problém, nejhorší je na tom přeci to, že se roztopil cukr a není si čím osladit čaj. Muminek a jeho nerozlučná kamarádka slečna Ferka se v noci ztratí? No a co, však oni se zase najdou, důležité je, aby tatínek měl při psaní svého veledíla (které si žádá jen málo, totiž kompletně se vším všudy přepsat) k ruce karamelky…

Skutečné otázky života a smrti jsou zde brány s takovou laskavostí a nadhledem, až to vyvolává přinejmenším úsměv na tváři. A když se k tomu připojí i schopnost Tove Janssonové vymyslet skvěle vyprofilované postavy a postavit je do těch nejabsurdnějších možných situací, vznikají scény, na které se dá jen těžko zapomenout.

Bláznivé léto patří v sérii k těm nejzábavnějším, postrádá mrazivé zpodobnění samoty v Čarovné zimě nebo skoro až existenciální rozbor životní krize v Tatínkovi a moři. Jenže i v tomhle je obrovská síla Tove Janssonové – každá její kniha je jiná. A přesto spolu dohromady tvoří dokonalý souzvuk, jenž v panteonu toho nejlepšího, co kdy bylo pro děti (a nejen pro ně) napsáno, dodnes zní mimořádně hlasitě.