Báseň pro Amandu Gorman

O mladé nizozemské básnířce Marieke Lucas Rijneveld svět poprvé hlasitě slyšel, když spolu s překladatelkou Michele Hutchisonovou získala mezinárodní Bookerovu cenu za svou prozaickou prvotinu De avond is ongemak (Večerní tíseň) – jako nejmladší autor/ka v historii ceny a jako vůbec první spisovatel/ka původem z Nizozemského království (Rijneveld pochází z ortodoxně protestanské rodiny venkovských farmářů a od devatenácti let se identifikuje jako genderově nebinární osoba).

Znepokojivě intimní příběh, v němž s brutální otevřeností píše o tom, jakých strašlivých podob může nabýt dětský žal, uchvátil napřed publikum v Nizozemsku, kde se kniha stala bestsellerem, a posléze i celou řadu zahraničních nakladatelů. Román se překládá do dvacítky jazyků, český překlad, jehož se ujala Veronika ter Harmsel Havlíková, vyjde v Argu letos na podzim.

Hledání ztracené jednoty

Je paradoxní, že podruhé se kolem Rijneveld strhla mediální mela ve chvíli, kdy přijala nabídku nakladatelství Meulenhoff, aby do holandštiny převedla básnickou sbírku The Hill We Climb od Amandy Gormanové (anglicky má vyjít v září 2021) – mladé černošské dámy, která letos v lednu na Kapitolu během slavnostní inaugurace prezidenta Joea Bidena a viceprezidentky Kamaly Harrisové přednesla skladbu, jež budoucí sbírce dala název; její vystoupení bylo strhující a bezesporu mělo obrovský symbolický význam. Báseň dokonale odpovídá příležitosti, při níž zazněla, a přináší všeobecně srozumitelné poselství, apelující (velmi zhruba řečeno) na velkorysé hledání nové (národní, ale i obecně lidské) jednoty.

Sama Gormanová volbu Rijneveld výslovně schválila, ale v Nizozemsku se nad tím, proč by novou černošskou ikonu měla překládat běloška bez srovnatelné životní zkušenosti, rozvířila nejen na sociálních sítích nečekaně ostrá debata. Následně se kauza rozšířila i do Katalánska, kde Gormanovou překládal zkušený (bílý) překladatel, který byl ovšem zpětně shledán nevhodným, jelikož nemá ten správný společensko-etnický profil.

Nebezpečný spodní proud

Tato bouře ve sklenici vody by snad ani nestála za zmínku, kdyby v sobě neskrývala nepěkný a ve svých důsledcích dost nebezpečný spodní proud. Kvalitní (to je nutno zdůraznit) literární překlad je jedním z nejúčinnějších nástrojů mezikulturní výměny, jaký kdy lidstvo vynalezlo: právě proto, že dokáže zprostředkovat a zpřístupnit odlišné, zprvu neznámé či dokonce nepředstavitelné (kulturně, společensky či dobově podmíněné) zkušenosti, kvalitní překlad stejně jako literatura sama zaostřuje či ladí naše vnímání jinakosti.

Vztah mezi originálem a překladem už z podstaty věci představuje nesamozřejmý dialog, na němž je třeba usilovně pracovat, pochopení pro to „cizí“, „jiné“ v textu nepřichází samo, automaticky. Přichází až tehdy, kdy člověk podstoupí riziko nesnadné empatie. A možná právě v ochotě k empatii vůči jinému (ať jde o děsivé myšlenky dívky z mlékařské farmy, nebo rozezlené černošské hlasy, které byly tak dlouho systematicky umlčovány, že v jednu chvíli zkrátka začnou křičet) tkví nejpodstatnější kulturní zisk. Pokud by se však měla prosadit doktrína, že se „stejné překládá stejným“, náš svět bude brzo o dost chudší a obávám se, že i nesnášenlivější.

Marieke Lucas Rijneveld z nastražené pasti falešného kulturního konfliktu unikla po svém a elegantně: napsala o ní báseň. Kdopak nám ji přeloží?

foto (c) Merlijn Doomernik