Argo na severu
Širé severské literární pláně
Když se řekne severská literatura, mnohým čtenářům se vybaví jenom kriminálky, ale nabídka je samozřejmě mnohem pestřejší. Ve Finsku mají dlouhé zimní noci a nedořešená historická tabu, proto tam žijí nejlepší vypravěči, třeba Katja Kettu (Porodní bába, Sběratel dýmek, Můra) nebo Tommi Kinnunen (Čtyřcestí, Vystrkov).
Ve Švédsku sbírají sladké plody kulturně pestré společnosti a k nejzajímavějším autorům patří např. Golnaz Hashemzadeh Bonde (To jsme byli my) nebo Andrzej Tichý (Mizérie).
V Dánsku píše královna minimalismu Dorthe Norsová (Na hraně, Spojka, dvojka, plyn) a do Norska zamíří ti, kterým se nedostává času – Neohrožené ženy M. Breenové a J. Jordahlové podávají historii boje za ženská práva zhuštěnou komiksovou formou, ale to jim ani v nejmenším neubírá na vtipu ani informační hodnotě. Více
Kliknutím na knihy zjistíte další podrobnosti a také co si o knize a severské literatuře myslí naši překladatelé.
Kerstin Ekmanová: Umíráček
Parta lovců se v říjnu každoročně vydává na lov na losy v neměnné sestavě. V předvečer mají společnou poradu spojenou s tradiční velkolepou večeří u jednoho z nich. Posilněni alkoholem udělají osudovou chybu, zaviní nehodu a snaží se zakrýt stopy. Ale ten, který dorazí poslední, je odhalí. Chce se tentokrát lovu také zúčastnit, a to zdaleka není všechno. Společné tajemství lovce zdánlivě ještě více semkne.
Překladatelka Jana Holá (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Ke studiu švédštiny jsem se dostala náhodou, nebyla jsem nadšená obdivovatelka Skandinávie, ani v tom nebyly osobní, romantické důvody. Chtěla jsem studovat angličtinu v kombinaci s nějakým severským jazykem a se zaměřením na filologii a literaturu. Tenkrát v roce 1989 zrovna otevírali švédštinu. Znala jsem knížky Astrid Lindgrenové a milovala filmy Ingmara Bergmana, tak jsem se přihlásila. Ale švédštině jsem od té doby zůstala profesně věrná. Svou první švédskou knihu na překlad jsem nakladateli, dobrému známému, navrhla sama. Další tituly mi spíše nabízela nakladatelství, až na J. A. Lindqvista, kterého jsem pro Argo „objevila“. V době boomu severských detektivek jsem také doporučila Umíráček.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Nudí-li vás už současné severské detektivky plné bizarního násilí a neuvěřitelných zápletek, přečtěte si Umíráček. Spíše, než klasické pátrání po vrahovi nabízí psychologický příběh o vztazích v partě lovců. Je to kniha nejen o zločinu, ale i o přátelství a (falešné) solidaritě, o vině, výčitkách a trestu, který nakonec přináší spíše úlevu. Navíc se odehrává v typickém severském prostředí při lovu na losy, kdy se lovec může záhy stát sám kořistí. A je to opravdu dobrá literatura. Autorkou je jednou z nejuznávanějších prozaiček starší generace, Kerstin Ekmanová, členka Švédské akademie, která ji ale na protest proti vlažné švédské reakci na íránskou fatvu nad Salmanem Rushdiem opustila. Jenom romanci v knize nečekejte, je to spíše „pánská jízda“.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Největším překladatelským oříškem bylo vše spojené s loveckou tematikou, například zbraně a jejich obsluha, i velmi konkrétní popisy krajiny.
Již vyšlo: Černá voda
Peter Høeg: Susanin efekt
Skandinávská kriminálka, jak má být, od jednoho z jejích knížat, autora Citu slečny Smily pro sníh. Zde se však do tradičně temného žánru, nepostrádajícího scény nepopsatelného násilí a ještě lepšího sexu, míchá i politická fantasy a černý humor.
Překladatel Robert Novotný (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Chtěl jsem studovat nějaký skandinávský jazyk, bylo mi tehdy v 80. letech jedno, jaký to bude, protože za bolševika si člověk nemohl vybírat, nýbrž se musel přihlásit a udělat zkoušky na kombinaci oborů, kterou na daný školní rok předem určil stát. V mém případě z toho vyšla dánština v kombinaci s němčinou, později jsem si k tomu ještě přibral švédštinu.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Peter Høeg se dlouhodobě zaobírá mj. tím, jak se dnešní - i rádoby demokratické - režimy snaží s pomocí elektronických vychytávek kontrolovat lidské životy do těch nejmenších podrobností. Tento román je (mimo jiné roviny v něm obsažené) zajímavou ukázkou toho, jak to nejspíš probíhá. Jen je bohužel třeba vzít v úvahu, že od vydání knihy (dánský originál vyšel v roce 2014) dotyčné režimy v těchto aktivitách zřejmě pokročily o dost dál.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
V Høegových knihách je překladatelských oříšků vždycky dost. Při překládání tohoto románu jsem musel řešit kupříkladu terminologii v oboru roubení a štěpování ovocných stromů.
Je na této knize něco typicky severského?
Snad to, že tam často je nevlídno a zima. Proto i ta fotografie s knihou, pořízená ve sprše: Susan, titulní hrdinka knihy, si ráda dá pořádnou sprchu, a proto si doma v rozporu s předpisy upravila sprchu tak, aby voda byla extra horká a tekla extra silným proudem. I když naše sprcha nedosahuje Susaniných parametrů ani zdaleka…
Již vyšlo: Příběhy jedné noci, Cit slečny Smilly pro sníh, Děti chovatelů slonů, Tichá dívka, Až nadejde čas, Představy o dvacátém století
Připravujeme: Tvýma očima
Niklas Natt och Dag: 1793 – Vlk a dráb
Stockholm, 1793. Od smrti krále Gustava III. uběhl víc než rok a po městě se šíří dusivá atmoféra podezíravosti a spikleneckých zvěstí. V páchnoucích vodách jezera se najde mrtvola bez rukou a nohou, zohavená k nepoznání. Vyšetřování musí být co nejdiskrétnější, proto se případu ujímá zvláštní spolupracovník stockholmské policie Cecil Winge, svérázný právník se silným smyslem pro spravedlnost, umírající na souchotiny.
Překladatelka Romana Švachová (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
U mě za tím není žádná romantická historka typu „I met a guy“. Odmalička jsem chtěla psát a rozhodla jsem se, že zkusím i literární překlad. Protože angličtina je sama o sobě dneska málo, řekla jsem si, že si k ní přiberu trochu nezvyklejší jazyk. Proto jsem se přihlásila na skandinavistiku na FF MU. A Švédsko se mi záhy dostalo pod kůži.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Ta knížka je chytrá. A dojemná. A dobře napsaná, propracovaná, rozhodně to není jen další konzumní detektivka. Jestli se vám líbil thriller Z pekla, ať už své knižní, nebo filmové podobě, bude se vám líbit i tohle. 1793 má podobně tíživou, hutnou atmosféru.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Těch bylo! Nejvíc zabrat mi nejspíš dala drobnost, nad kterou se většina čtenářů nepozastaví: čtyřverší od švédského básníka Carla Michaela Bellmana z roku 1793, které se v knize vyskytuje a dříve do češtiny přeloženo nebylo. Na těch čtyřech řádcích není jako ve správné básni zbytečného slova a udržet její formu i všechny významy pro mě byla výzva.
Je na této knize něco typicky severského?
Řekla bych, že je severská tím, jak je pochmurná, v tom si seveřani libují, pro nás možná trošku nepochopitelně. Dojde tu také na opravdu tuhou zimu a řada postav tu má problémy s alkoholem. Ale ve skutečnosti si myslím, že je tu spousta věcí, které jsou pro severskou detektivku i detektivku obecně nezvyklé.
Připravujeme: 1794
Golnaz Hashemzadeh Bonde: To jsme byli my
Padesátileté zdravotní sestře Nahíd zbývá šest měsíců života. Aspoň tak jí to tvrdí doktoři. Ale Nahíd nevěří jen tak někomu. Se stejným odporem vnímá jak svou diagnózu, tak lékařku, od které se ji dozví. A v srdci jí bublá vztek na život – na to, jaký směr nabral poté, co s manželem museli po revoluci prchnout z Íránu, i nad tím, že bude dál pokračovat i bez ní.
Překladatelka Jana Holá (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Ke studiu švédštiny jsem se dostala náhodou, nebyla jsem nadšená obdivovatelka Skandinávie, ani v tom nebyly osobní, romantické důvody. Chtěla jsem studovat angličtinu v kombinaci s nějakým severským jazykem a se zaměřením na filologii a literaturu. Tenkrát v roce 1989 zrovna otevírali švédštinu. Znala jsem knížky Astrid Lindgrenové a milovala filmy Ingmara Bergmana, tak jsem se přihlásila. Ale švédštině jsem od té doby zůstala profesně věrná. Svou první švédskou knihu na překlad jsem nakladateli, dobrému známému, navrhla sama. Další tituly mi spíše nabízela nakladatelství, až na J. A. Lindqvista, kterého jsem pro Argo „objevila“. V době boomu severských detektivek jsem také doporučila Umíráček.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
To jsme byli my se řadí k současné vlně „přistěhovalecké literatury“ autorů odlišného etnického původu, kteří žijí ve Švédsku a nabízejí „jiný pohled“. To nejlepší a nejzajímavější, co se v posledních letech ve švédské literatuře odehrálo, je právě dílem autorů z řad přistěhovalců první či další generace. Bonde přináší aktuální téma migrace, konkrétně útěk hlavní hrdinky z Íránu po islámské revoluci do Švédska koncem 70. let. Klade si otázky, zda člověk může přesadit své kořeny, když si každý nese svou zemi původu, svou minulost, rodinu i minulé viny a křivdy stále s sebou. Román vypráví o vztahu tří generací matek a dcer, které k sobě obtížně hledají cestu, o mateřství, ale také o ženské odvaze a vzdoru. Navíc vyniká autorčiným strohým, průzračným stylem se smyslem pro detail a melodii vyprávění.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Největším problémem pro mě byla perská jména i výrazy a perské reálie obecně, ale naštěstí jsem měla na pomoc zkušeného odborníka na perštinu.
Maria Adolfssonová: Velká chyba. Doggerland
Festival ústřic je na ostrově Heimö, největším kusu země v souostroví Doggerland ležícím mezi Velkou Británií a Skandinávií, vždy velká událost. Když se však inspektorka Karen Eikenová Hornbyová ráno po slavnosti probudí s ohromnou kocovinou, a navíc leží v hotelové posteli vedle svého šéfa, nemá radost ani z jednoho.
Překladatelka Lucie Podhorná (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Chtěla jsem jít studovat nějaký méně obvyklý jazyk. Už jako malá jsem si zamilovala Pána prstenů, který pan Tolkien z velké části postavil na staroseverské mytologii, takže obor Skandinávská studia pro mě nakonec byl jasnou volbou. V posledním ročníku jsem se zaměřila na překládání, obepsala jsem několik nakladatelství s nabídkou spolupráce a zároveň s psaním diplomové práce se mi nakonec podařilo začít překládat první detektivku, což je pro začínající překladatele ze severských jazyků asi nejobvyklejší způsob, jak do oboru proniknout.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Velká chyba se odehrává na fiktivním souostroví Doggerland, díky čemuž se mohla autorka vyřádit na reáliích – vytvořila fiktivní doggerlandskou kulturu, svátky i pokrmy. Intenzivně pracuje s atmosférou, která je ve Velké chybě minimálně stejně důležitá jako samotná zápletka. Z příběhu vyloženě dýchá sychravo, mlha a večery strávené v hospůdce s pintou silného černého piva.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Na Doggerlandu se střetávají a mísí kultury Norska, Dánska, Švédska a Velké Británie. Autorka toho využila i v oblasti místních názvů, které tvoří (pro severštináře) více či méně srozumitelné zkomoleniny anglických či severských slov. Některé jsem přeložila (a taky mírně zkomolila, např. Norrebro – Sjeverní most), některé jsem poupravila do více fonetické podoby (např. Gaarda – Gódda) a některým jsem vymyslela vlastní neologismus (např. fiktivní pokrm kricklingar – mušelunky).
Je na této knize něco typicky severského?
Rozhodně atmosféra. Z každé stránky dýchá typické sychravo kontrastující s vyhřátými prostory hospůdek, kde se podávají pečené ryby s brambůrky, z nichž se ještě kouří. Drastických krvavých scén se čtenář obávat nemusí, napětí sice s každou kapitolou stoupá, ale není to vinou spousty prolité krve.
Připravujeme: Přichází bouře. Doggerland 2
Tommi Kinnunen: Vystrkov
Slepou devítiletou Helenu pošlou z rodného městečka na severu Finska do školy pro nevidomé v Helsinkách. Postupně se naučí znát pachy, zvuky i počty kroků ve velkém městě. O čtyřicet let později se na jih přestěhuje i její synovec, student Tuomas, a oba zjistí, že i přes vnější odlišnost toho mají mnoho společného.
Překladatelka Lenka Fárová (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
K finštině jsem se dostala shodou okolností. Chtěla jsem studovat angličtinu a tehdy byly povinné kombinace. Pro mě šťastná/osudová volba padla na finštinu. Překládat do šuplíku jsem začala už při studiu, ale cesta k publikování překladů byla pozvolná: od povídek v literárních časopisech přes detektivky a redigování knížek až po současné romány.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Vystrkov je kniha o tom, že jsme každý jiný a přesto vlastně všichni stejní. Všichni toužíme po lásce, všichni chceme k někomu patřit a sdílet s ním radost i smutek, jenže nestojíme všichni na stejné startovní čáře. Tommi Kinnunen úsporně, přesně a bez zbytečného sentimentu vystihl pocity těch trochu vystrčených.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Jedna z hlavních postav je nevidomá a vnímá okolní svět daleko důkladněji jinými smysly než zrakem. Popsat všechny nuance nejrůznějších pachů, zvuků a doteků bylo velmi náročné a zároveň velmi obohacující. Od té doby řadu věcí kolem sebe vnímám mnohem citlivěji než dřív. „Slepota není tma, ale absolutní čistota.“
Je na této knize něco typicky severského?
Hlavní postavy prokazují velkou vůli a zarputilost v odhodlání jít si za svým snem, který se zprvu zdá vzdálený, ba nemožný. Tahle umanutá vytrvalost je Finům vlastní, jinak by v drsných severských podmínkách nepřežili.
Již vyšlo: Čtyřcesti
Marta Breenová a Jenny Jordahlová: Neohrožené ženy
Před 150 lety vedly ženy a muži velice rozdílné životy. Ženy nemohly volit ani si samy vydělávat peníze. Nemohly rozhodovat o vlastním těle. Rozhodovaly za ně otcové, až do chvíle, než se vdaly. Pak rozhodoval manžel. To se změnilo ve chvíli, kdy se ženy začaly organizovat. V komiksové knize Neohrožené ženy norská novinářka Marta Breenová spolu s ilustrátorkou Jenny Jordahlovou vykládají dějiny ženského hnutí, i s mnoha dramatickými bitvami, jež musely ženy vybojovat, aby se domohly svých práv.
Překladatelka Jitka Jindřišková (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Na začátku univerzitního studia jsem na překlad nejdřív vůbec nepomýšlela, ale díky překladatelským seminářům jsem zjistila, že mě tato činnost baví. Coby absolventský projekt jsme se spolužáky přeložili povídkovou sbírku Fantomové bolesti Bjarteho Breiteiga. To byla velká škola i zábava. Mým prvním překladem celé knihy byla, jak to tak u překladatelů z norštiny bývá, severská detektivka. A pak přišly další knihy…
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Protože je boží. Komiksová podoba umožňuje zpracovat dějiny ženské emancipace přístupnou a nápaditou formou, navíc s vtipem a nadsázkou. Byla to láska na první pohled. Osobně na knize kromě humoru a výtvarného pojetí Jenny Jordahl oceňuju především to, že je „výklad“ pojednaný v kontextu – nechybí boj za zrušení otroctví amerických černochů, Rousseauovy výchovné teorie ani LGBT problematika.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
V každé knize je dle mých zkušeností spousta překladatelských oříšků. Neohrožené ženy nejsou výjimkou. Potíž je už sám název – v originále se kniha jmenuje Kvinner i kamp, doslova Ženy v boji. To by ale v češtině mělo nežádoucí vojenské konotace, proto bylo třeba vymyslet něco jiného. Dlouho jsme knize s redaktorkami pracovně říkaly Ženy, ale nakonec jsem se inspirovala americkým vydáním a jeho názvem Fearless Females.
Je na této knize něco typicky severského?
Feminismus je bytostně severské téma. Výrazně k tomu přispělo silné ženské hnutí v 60. a 70. letech 20. století, které se prolínalo se studentskými bouřemi, hnutím hippies a vzpourou vůči autoritám. Usilovalo zejména o zrovnoprávnění žen v pracovní oblasti a o právu rozhodovat o vlastním těle. Jednou z aktivistek byla i matka Marty Breen.
Simon Stålenhag : Smyčka
V roce 1954 zadala švédská vláda stavbu největšího částicového urychlovače na světě. Stavba umístěná hluboko pod žírnými ostrovy na jezeře Mälaren byla dokončena roku 1969. Místní technickému zázraku přezdívali Smyčka. Tato kniha je o ní…
Překladatelé Robert Tschorn a Petra Mertinová (se) představují
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Robert: Smyčku jsem dostal ve zdařilém anglickém překladu, a protože šlo o švédského autora, vyžádal jsem si jako odpovědnou redaktorku nordistku Petru Mertinovou, také překladatelku. Ta si opatřila švédský originál, a naše spolupráce byla tedy důkladnější, než bývá zvykem. Mnohé nepřesnosti mi opravila právě srovnáním se švédským textem, jemuž jsem sám nerozuměl, často se stalo, že anglická věta vyznívala dvojznačně, zatímco švédská byla zcela jasná. Protože otázky tohoto rozhovoru míří stejnou měrou na ni jako na mě (a některé, jako tato první, se mne ani netýkají), přizval jsem ji do kroužku.
Petra: Severské jazyky byla původně náhoda, ze které se vyklubala láska na celý život díky všem, kdo mě norštinu na fakultě učili, třeba Jarce Vrbové. Dneska sice překládám spíš z angličtiny, ale když přijde norský film, je to pro mě malý svátek.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Robert: Je třeba upřesnit, že jde o obrazové album. Autor, pokud vím, začal od výtvarné složky, obrázků z jihošvédské jezerní krajiny v době jeho dětství, doplněné o roboty, jinou fantastickou havěť a hlavně stopy po ní - jsou to krásné malby postindustriální přírody zabydlené mršinami sci-fi rekvizit. Text byl až sekundární, jde o kratičké vybroušené povídky k jednotlivým scénám a scenériím; v téhle knížce hraje próza roli ilustrace. Miniaturní historky a vzpomínky ale dohromady skládají překvapivě soudržný příběh o vykročení z dětství do maloměstské puberty.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Robert: Oříšků nebylo, zato byla jedna jasná překladatelská komplikace, už zmíněná: sekundární překlad. S Petrou jsme se shodli, že anglická verze je opravdu dobrá, ale v každém překladu se něco ztratí, v sekundárním je pro takovou ztrátu dvakrát víc místa. Do kategorie těch nejmenších oříšků lze možná zařadit terminologii vybájené techniky; tady jsem se opět opřel o Petru, protože švédská označení byla jasnější.
Je na této knize něco typicky severského?
Petra: Spíš vizuálně - prostředí dlouhých zim, tmy, ticha, mlhy, opuštěné divoké přírody a odcizených lidí, v tomto případě kombinované s naprosto nepatřičným světem techniky. Literárně příliš nezapadá do toho, co si v českém prostředí představíme pod pojmem "typicky severská literatura", používá totiž univerzální jazyk dobrodružství, dospívání a nostalgie. Příběhy by včetně atmosféry fungovaly i v jiných kulisách, které autor ostatně využívá ve svých dalších knihách.
Laura Lindstedtová: Oneiron
Sedm žen, každá z jiné země. V posmrtném meziprostoru, odkud se nedá dostat jinak než prostřednictvím slov, skrze vyprávění. Performerka Shlomith z New Yorku, účetní Polina z Moskvy, chudá Brazilka Rosa Imaculada, těhotná nóbl dáma Nina z Marseille, Holanďanka Wlbgis s rakovinou hrtanu, Maimuna ze Senegalu snící o kariéře modelky a teenagerka Ulrike ze Salzburgu se ocitnou kdesi v bílém prázdném prostoru.
Překladatelka Barbora Musilová Špronglová (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Studium finštiny jsem si vybrala hlavně jako osobní výzvu proniknout do jazyka tolik odlišného od všech, se kterými jsem se do té doby setkala. Až jak jsem stále hlouběji poznávala finskou literaturu, tak jsem se do ní stále více zamilovávala. Fascinace finštinou a specifiky finské literatury pak logicky vyústily v touhu finské knihy překládat.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Román Oneiron je natolik výjimečný, že se žádné jiné knize nepodobá. Motiv posmrtného meziprostoru i jednotlivé postavy čtenáře zároveň fascinují i rozčilují, stejně jako autorčin provokativní literární styl. Je to kniha vzbuzující mnohé otázky, vynucující si plnou pozornost a zanechávající po sobě v mysli čtenáře nesmazatelnou stopu.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Velkým oříškem bylo v této knize množství podrobných reálií z různých kultur a prostředí. Musela jsem se blíže seznámit s Tibetskou knihou mrtvých, mystickou teorií Swedenborga nebo třeba senegalskou hliněnou architekturou. Nejnáročnější bylo téma judaismu, kde jsem si s terminologií a přepisy výrazů z hebrejštiny poradila až díky odborné konzultaci.
Je na této knize něco typicky severského?
Oneiron bývá někdy řazen do žánru severského podivna, což sice není úplně přesné, ale velmi tenká hranice mezi realitou a fantastičnem je v ní jasně přítomná. Za typicky severské by se dalo považovat téma smrti, o kterém Finové dokáží psát s mnohem větší otevřeností a konkrétností, než jsme zvyklí z jiných současných literatur.
Katja Kettu: Porodní bába
Je pozdní léto roku 1944 a v oblasti Pečenga na severu Finska probíhá laponská válka. Nemanželská dcera ze šamanské rodiny, odmalička odsunutá na okraj společnosti, vykonává důležité povolání porodní báby.
Překladatelka Jitka Hanušová (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Nejprve mě zlákal Island. Bylo mi asi 11 let, když jsem poprvé narazila na hudbu Björk, dokument o islandské přírodě a na islandské ságy. Začala jsem se učit islandsky, později švédsky, až nakonec – po první návštěvě Finska – jsem zcela propadla finštině a finské kultuře, přírodě, sisu a samozřejmě sauně. Jazyk mi od první chvíle zněl zvláštně libě, na čemž má zřejmě podíl vokálová harmonie. Zároveň mi bylo vždy sympatické, že na rozdíl třeba od češtiny si vystačí s jedním paradigmatem nehledě na rody a vzory. A taky je ve srovnání se skandinávskými jazyky největší exot.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Příběh naprosto neuchopitelné, nepochopitelné a bezpodmínečné lásky. Kromě strhujícího jazyka vyniká i tematicky – děj se odehrává během 2. světové války v dalekém Laponsku, kde se náhle střetává finská, norská, sámská a německá krev. O kolaboraci Finska s nacisty se ještě donedávna veřejně moc nemluvilo. Podle knihy byl natočen stejnojmenný film.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Autorčin jazyk je jeden velký překladatelský oříšek. Ráda vymýšlí nová slova, což finština se svou aglutinační povahou umožňuje celkem snadno. Musela jsem co nejvěrněji vystihnout původní význam, zachovat vtip, expresivitu… Například u hanlivých pojmenování pro lehké děvy: nastavřiťka, rozhoďnožka, vlhká rukavička, střílečka podvazků, námezdní rejdilka, žvejkačka za marku, laponská přirážka, průjezdní propustka, navštívenka, brána do Laponska.
Je na této knize něco typicky severského?
Postava silné ženy – byť si sáhne až na dno svého lidství. Kulisy severské přírody. Popis historických událostí na severu.
Již vyšlo: Můra, Sběratelé dýmek
Připravujeme: Brloh
Emma Ångströmová : Muž za zdí
Román Muž za zdi Emy Angströmové má tři hlavní hrdiny: starý činžák ve Stockholmu, starého pána, který z něj nikdy nevychází, a devítiletou holčičku, která se zrovna přistěhovala. Každý z nich skrývá mnohá tajemství.
Překladatel Helena Matochová
Andrzej Tichý: Mizérie
Violoncellista čeká na ulici na kolegy hudebníky. Když ho znenadání osloví mladý bezdomovec, něco se v něm probudí – začne se rozpomínat na nedávnou minulost, kdy se on sám pohyboval na hraně zákona, na hraně přežití. Z podvědomí se mu vynořují hlasy, vzpomínky i zapomenuté jazyky, které se spojí ve strhující vír rytmu a obrazů.
Překladatelka Marie Voslářová (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
K severským jazykům jsem se dostala náhodou - chtěla jsem studovat překladatelství a tlumočnictví s němčinou a hledala jsem nějaký zajímavý druhý obor.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Mizérie zpochybňuje některé stereotypy spojené se Švédskem. Líčí životy mladých lidí, často imigrantů nebo jejich potomků, kteří nemají potřebné zázemí v rodinách, společnost je nepřijímá a oni sami pochybují o tom, jestli stojí za to snažit se do ní začlenit. Výjimečná je takovým "divočejším" jazykem a způsobem vyprávění, který myslím čtenáře buď znechutí, nebo nadchne.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
V knize je řada výrazů (například nadávek) z nejrůznějších jazyků, někdy postavy mluví špatně švédsky, jindy zase vyprávění využívá zvukomalebnosti a stává se z něj skoro až báseň v próze, na dalších místech jsou vypravěči pod vlivem všelijakých látek, nebo jen plácají a hrají si s jazykem. S některými oříšky mi naštěstí mohl poradit autor.
Je na této knize něco typicky severského?
Zájem o lidi, kteří se ocitají na okraji společnosti, a upozorňování na jejich situaci jsou v severské literatuře celkem typické. Méně obvyklé už je, když spisovatel toto téma uchopí nějakou experimentálnější formou.
Mikael Niemi: Vařit medvěda
V létě roku 1852 se z vesnice uprostřed hlubokých lesů v severním Švédsku začaly ztrácet mladé dívky. Jedna je nalezena mrtvá, jiná těžce poraněná. Místní rychtář má podezření, že v okolí se potuluje krvežíznivý medvěd, a vypíše na jeho ulovení odměnu. Ale mrtvou dívku našel pastor Laestadius (skutečná historická postava) a ten má jiný názor: podle něho násilí páchá mnohem krutější bestie, která chodí po dvou nohou.
Překladatel Zbyněk Černík (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
K zájmu o Švédsko mě kupodivu nedovedly ani lepé švédské blondýnky, ani bojovní vikingové, ale Ingmar Bergman. Jsem rád, že jsem později jako překladatel a publicista měl možnost se systematicky zabývat jeho filmovým i literárním dílem.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Popmusic z Vittuly vydal Niemi, tehdy ještě v podstatě neznámý autor, poprvé roku 2000 a díky ní se takříkajíc přes noc stal celebritou. Kniha byla přeložena do několika desítek jazyků a jenom v autorově vlasti dosáhla téměř milionového nákladu. V následujících letech nicméně Niemi odolal pokušení svézt se na vlně popularity a psát pokračování svého bestselleru. Místo toho se rozhodl hledat nové cesty a vyzkoušet různé literární žánry. V případě románu Vařit medvěda, inspirovaného skutečnou postavou zakladatele obrodného náboženského hnutí v Laponsku Larse Leviho Laestadiuse, jde o historickou detektivku.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Určitě jsem nějaké překladatelské oříšky i ořechy řešil, ale od Niemiho jsem do češtiny přeložil už čtyři knihy, takže jsem na jeho jazyk a styl dost zvyklý.
Je na této knize něco typicky severského?
Ano, je. Obě se odehrávají na švédském „dálném severu“, který se vyznačuje vzájemným prolínáním švédského, laponského a finského elementu.
Již vyšlo: Popmusic z Vittuly
Morten A. Strøksnes: Kniha o moři
Podtitul nelže: Lov vzácného druhu severského žraloka popisuje živým reportážním stylem jedna z linií textu. Do mírně ztřeštěného podniku se pustili dva dobří přátelé, autor a Hugo Aasjord, velmi dobrý malíř moře, působící na rodných Lofotech. Do líčení jejich trampot vstupuje vyprávění o námořnících, o lodích (místní o nich mluví s láskou, skoro jako o členech rodiny), jindy zase úvahy o vztahu člověka k přírodním živlům nebo fakty nabité, avšak strhující pasáže ze základů ichtyologie, oceánografie a hydrologie.
Překladatelka Jarka Vrbová (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
K severským jazykům mě přivedl zájem o skandinávskou literaturu. Je verbálně nepřebujelá, střízlivá, naznačující, vyžadující účast čtenáře – má pro mě zvláštní přitažlivost. Cesta k překladům je někdy trnitá, překladatelé ze severských jazyků knihy aktivně vyhledávají a doporučují (jsem vděčná Argu, že se této knihy ujalo).
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Je mi trochu zatěžko doporučovat vlastní překlad. Snad zmíním, že Kniha o moři není ani beletrie, ani čirá faktografie. Zaujala mne láskyplným, ale nikterak romantizujícím líčením života kolem moře a v něm.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Oříšků bylo nepočítaně. Nepatřily k nim kupodivu názvy oceánských živočichů (protože naši přírodovědci pro všechny vymysleli nádherná česká jména oplývající obrazností), spíše byl problém s dialektálními slovy – kupříkladu s názvy různých druhů mořských vln.
Je na této knize něco typicky severského?
Ano, všechno. Vztah k moři a láska k němu, ale i obava, že o jeho životodárnou sílu přijdeme.
Mikko-Pekka Heikkinen: Sobí mafie
Utsjoki, nejzazší kout severního Finska, kraj sobů, Sámů a polární záře. Chudý a zastrčený kout země, kde vládnou rodové klany a jejich vlastní zákony. Zní to věta povědomě? Podobnost se Sicílií není náhodná. Chovatelům sobů v Utsjoki vládne železnou rukou Chrochta, patriarcha sámského rodu Čtyřpatků, který jako by z oka vypadl Puzovu Kmotrovi…
Překladatelka Anežka Melounová Křístková (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Severské země se mi vždycky jevily jako ideální místo k životu díky své krásné přírodě. Finština se mi zalíbila, protože byla tak melodická a jiná. A v jednom složitém životním období jsem potřebovala vyplnit jistou prázdnotu - tak jsem se začala učit finsky. Takže k překládání z finštiny jsem přišla trochu jako slepý k houslím.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Protože je to konečně kniha, která ukazuje severský Sever, čili Laponsko, v sympaticky moderním světle. Laponci alias Sámové nejsou postavičky ze skanzenu toužící žít v prostotě a sepětí s přírodou, ale normální lidé 21. století, kteří v sobě mísí vlivy jak své původní kultury, tak západní civilizace. Kniha je osvěžujícím způsobem politicky nekorektní a utahuje si jak z upjatých Finů, tak z pokryteckých Laponců.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Určitě. Týkalo se to hlavně sobařské terminologie - ve finštině existuje spousta různých označení pro soba podle jeho věku, pohlaví a kondice, stejně jako pro sobí stádo podle jeho velikosti. Tohle bohatství výrazů bohužel v češtině není možně zachovat. Samostatnou kapitolou byly sobí značky - zářezy v sobích uších, kterými si majitelé svá zvířata označují. Tam bylo nutné zapojit fantazii a vymyslet český překlad.
Je na této knize něco typicky severského?
Kdyby se podobný příběh odehrával v jižní Americe nebo na Sicílii, tak by uřezané hlavy, zapálené domy, nastražené bomby v policejních autech byly na denním pořádku. Ale čeho se dočkáme v Sobí mafii? Jednoho osmdesátiletého staříka omylem sraženého letící soškou medvěda, několika upytlačených sobů a policajta brodícího se hnojivem. Slušnost, s jakou se k sobě i zavilí nepřátelé chovají, je místy až komická - a typicky severská.
Niviaq Korneliussenová: Homo sapienne
Román Homo sapienne zahýbal v roce 2014 nejen grónskou kulturní scénou, ale vzbudil zájem i v mezinárodních literárních kruzích. Netradiční ženská koncovka v názvu a zdůrazněné slovo „homo“ odkazující na homosexualitu naznačují, že od grónské autorky rozhodně nelze čekat popis úchvatných přírodních scenérií.
Překladatel Zdeněk Lyčka (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
V letech 1982-87 jsem na FF UK vystudoval moderní filologii, obor dánština-angličtina, ze severské literatury jsem složil i rigorózní zkoušku. To byl potřebný teoretický základ pro začátky mého překládání dánské a norské literatury. V letech 2009-13 jsem se v Kodani soustavněji věnoval studiu grónštiny, což mi později pomohlo při překládání grónské literatury.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Román má rafinovanou skladbu – v roli vypravěče se střídají dvě lesby, homosexuál, bisexuálka a transgenderová osoba – a svou smyslností vás okamžitě pohltí. Na úderné rozhovory navazují vodopády proudu vědomí. Text je prošpikovaný angličtinou, esemeskami a odkazy na Facebook. Každá kapitola je vnitřně propojená se světem popové a rockové hudby.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Dánština nerozlišuje mezi spisovnou a hovorovou formou jazyka, jde pouze o míru používání nespisovných výrazů a vulgarismů, u jednotlivých postav jsem si proto stanovil žebříček: vulgární – průměrný – spisovný jazyk. Anglické pasáže nejsou v originálu přeložené, v českém vydání překlad je, protože všeobecná znalost angličtiny není v Česku na stejné úrovni jako v Dánsku.
Je na této knize něco typicky severského?
V tomto románu z exotického prostředí nenajdete popis úchvatných přírodních scenérií, ale stanete se svědkem porodu v přímém přenosu a prožijete vnitřní a mezilidská dramata pěti mladých Gróňanů, k nimž má autorka kvůli své odlišné sexuální orientaci osobně velmi blízko. Její styl lze v rámci typicky severské otevřenosti nazvat „sexuálním realismem bez filtru“.
Gunstein Bakke: V očekávání
V románu se spojují tři příběhy: Julia Pastrana, mexická „opičí žena", cestuje v 19. století po Evropě se svým impresáriem a manželem v jedné osobě. Předvádí svůj „zvířecí“ vzhled i kultivované způsoby, dráždí představivost obecenstva. V roce 1860 přijíždí ve vysokém stupni těhotenství do Moskvy a je populárnější než kdy dřív. Všechny totiž zajímá, jestli bude dítě také „zrůda“…
Překladatelka Marta Bartošková (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Má cesta k Severu a k překladům byla krátká a přímá. Už jako dítě jsem se zamilovala do britské angličtiny a když jsem si vybírala vysokou školu, nabízely se v kombinaci s anglistikou severské jazyky. Na nordistice byly výborné literární semináře, na anglistice zase překladatelské. Hledání významů skrytých v jazyce mě fascinovalo.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Bakkeho román otevírá spoustu zajímavých otázek: Do jaké míry jsme pány svého života a jak se můžeme bránit, když náš život opanuje někdo jiný? Lze vlastnit jiného člověka? Nakolik matka rozhoduje o životě dítěte a do jaké míry naopak ovládá dítě ji? Jak se vztahujeme ke svému tělu a proč?
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Na každé stránce jich byla přehršel. Kniha je mnohovrstevná, textem se prolínají symboly a obrazy, které nelze do češtiny převést se všemi odstíny a možnými interpretacemi. Příkladem může být norské slovo „spor“, které se dát přeložit jako stopa, vodítko, ale i kolej. Česká „dráha“ je také víceznačná, ale nestačí. Různé významy bylo třeba složitě stavět.
Je na této knize něco typicky severského?
Román se odehrává v Moskvě, v Oslu a v mexickém městečku Sinaloa de Leyva. Jediné, co bych snad opatrně označila za typicky severské, je autorova vnímavost k situaci ženy ve společnosti, které dominují muži, a obecně k tématu jinakosti. Dokázal se skvěle vcítit jak do obou ženských hrdinek, tak do outsidera Finna, který se dobrovolně usadil na skládce.
Tony Samuelsson: Kafkův pavilon
Alternativní historie. Švédsko je po Hitlerově vítězství ve druhé světové válce vazalským nacistickým státem. "Obyčejní lidé" si více méně spokojeně žijí své obyčejné životy, "krátkolebí", odsouzení k vymizení z genetického dědictví, živoří v ghettech a spisovatelé se musí rozhodnout - budou sloužit novému Švédsku? O jejich budoucnost i duši se hraje v Kafkově pavilonu.
Překladatelka Jana Holá (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Ke studiu švédštiny jsem se dostala náhodou, nebyla jsem nadšená obdivovatelka Skandinávie, ani v tom nebyly osobní, romantické důvody, chtěla jsem studovat angličtinu v kombinaci s nějakým severským jazykem a se zaměřením na filologii a literaturu. Tenkrát v roce 1989 zrovna otevírali švédštinu. Znala jsem knížky Astrid Lindgrenové a milovala filmy Ingmara Bergmana, tak jsem se přihlásila. Ale švédštině jsem od té doby zůstala profesně věrná. Svou první švédskou knihu na překlad jsem nakladateli, dobrému známému, navrhla sama. Další tituly mi spíše nabízela nakladatelství, až na J. A. Lindqvista, kterého jsme pro Argo „objevila“. V době boomu severských detektivek jsem také doporučila Umíráček.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Román pro fanoušky dystopie či spíše alternativní historie. Vypráví, co by se mohlo stát, kdyby druhou světovou válku vyhrál Hitler a opravdu vytvořil Velkoněmeckou říši. Jejím vazalským státem je Švédsko, kde vládne totalitní fašistický režim, který se podílel na vyhlazení Židů. Postupně se ale rozkládá zevnitř a pád je nevyhnutelný. Ústředním tématem je vztah spisovatelů, umělců k totalitnímu režimu, otázka, zda lze omluvit kolaboraci tváří v tvář smrti, zda si vůbec může spisovatel zachovat vnitřní uměleckou svobodu v nesvobodné společnosti. Kdo u nás zažil minulý režim, najde tu řadu neuvěřitelných paralel. V knize je i silný milostný příběh, který vzhledem k okolnostem nemá naději na šťastný konec. Román se většinou odehrává ve Stockholmu od 40. do 80. let minulého století, takže nechybí množství stockholmských reálií. Vystupuje v něm i řada historických osob švédských politiků a literátů, například spisovatelé Eyvind Johnson a Stig Dagerman.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Kromě autorova volného kombinování skutečných historických údajů a těch smyšlených pro mě byla největší výzvou délka románu.
Tuomas Kyrö: Mrzout
Hlavní hrdina této knihy je mrzout. Ne, on je něco víc, on je Mrzout. Soused a jediný kamarád mu umřel, manželka je v domově s pečovatelskou službou a doktor mu řekl, že jestli nezmění životosprávu, ucpou se mu žíly. Ale on dobře ví, že to nejsou tuky a cholesterol, co mu je ucpává. Stačí upustit páru a žíly budou jako nové – člověk si prostě potřebuje pořádně zanadávat. Na sníh, na syna, na kojící matky, na frontu v lékárně, na všechny ty zbytečné novoty… na život
Překladatelka Ema Stašová (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Za všechno může Egypťan Sinuhet Miky Waltariho. V pubertě mě přivedl ke čtení „dospělé literatury“ i touze stát se překladatelkou a naučit se finsky. A tak jsem ten podivný jazyk plný samohlásek vystudovala a opravdu začala překládat. Na začátku jsem toho o Finsku moc nevěděla, ale rychle jsem mu propadla. Dnes už si svůj život nedovedu představit bez finské rozvážnosti ani bizarního smyslu pro humor. Kus obojího lze najít také v knihách Tuomase Kyröa.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Tuomas Kyrö stvořil postavu, která je zároveň bytostně finská a přitom univerzálně platná i za severskými hranicemi. Osmdesátiletý Mrzout si v krátkých, vypointovaných textech stěžuje, jak se mění svět, ale přitom má na leccos neotřelé a pokrokové názory. Kyröovi se citlivě daří kombinovat chytrý humor se scénami ze života osamělého seniora, který si rád od plic postěžuje.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Nejtěžší bylo českému čtenáři nenásilně přiblížit finské reálie, kterých je v knize požehnaně. Jedním z oříšků byla třeba věta, kde Mrzout říká „nejsem žádný Tauno Palo“, čímž se myslí „nejsem žádný krasavec“. Tauno Palo je totiž finský miláček z černobílých filmů pro pamětníky, pohledný herec a zpěvák, jehož výkony mimochodem obstojí i dnešní optikou. Nakonec jsem se rozhodla situaci řešit substitucí a věta v českém překladu zní „nejsem žádný Paul Newman“. Americký herec je českému čtenáři známý, takže si s ním asociuje podobné pocity jako průměrný Fin s Taunem Palem. Přirovnání zachovává šťávu originálu, zároveň v textu působí poměrně přirozeně a uvěřitelně.
Je na této knize něco typicky severského?
Mrzout je učiněný katalog typického finství – nechybí pověstná houževnatost „sisu“, národní hrdost, láska k prostému způsobu života a tradicím, nadšení pro rybolov a zimní sporty, jako je skok na lyžích či každodenní běžkování, nebo důraz na sousedskou pospolitost, byť se projevuje spíše v činech než slovech – těmi Finové, jak známo, neplýtvají.
Dorthe Norsová: Spojka, dvojka, plyn
Čtyřicetiletá překladatelka Sonja má pocit, že je nejvyšší čas na životní změnu. A začne tím, že si konečně udělá řidičák. Ukáže se však, že to není tak jednoduché. Ani po šesti mesících cvičných jízd neumí Sonja řadit. Její instruktorka Jytte toho má totiž hodně na srdci, a aby nemusela přerušovat vyprávění, řádí radši sama a Sonja jen točí volantem.
Překladatelka Markéta Kliková (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Po studiu pražského česko-německého gymnázia jsem dostala chuť zaměřit se na další germánský jazyk a Sever. Dánsko je země, v níž na člověka dýchne pohoda a vlídnost, ráda tam čerpán novou energii a inspiraci. Za první překladatelskou šanci vděčím Robertu Novotnému, který mne vybral pro překlad na základě ukázkového překladu.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Dorthe Nors píše o vyrovnání se s minulostí, nalezení vnitřní rovnováhy, odvaze vzít život do svých rukou. Samostatnost symbolizuje absolvování autoškoly, hlavní hrdinka se i přes obavy naučí řídit auto a získá osobní svobodu. Prožitky z hodin autoškoly jsou autenticky absurdní. Humorné jsou i hrdinčiny komentáře k vlastní profesi překladatelky.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Dorthe Nors hluboké a komplexní myšlenky vyjadřuje složitými souvětími se záviděníhodnou lehkostí. Udržet její styl a neslevit ani z jazykových vrstev, ani obsahu je pořádná výzva. Oříškem pro mě také bylo najít správnou míru nesrozumitelnosti hrdinčiny lektorky v autoškole, která mluví dialektem a navíc hantýrkou.
Je na této knize něco typicky severského?
V románu stojí v popředí rozpor ve vnímání dánské přírody, v níž se člověk cítí celistvý a součástí jsoucna, a dánského hlavního města plného imitace přírody i pospolitosti, což hrdinku frustruje.
Již vyšlo: Na hraně
Alen Mešković: Stan pro jednoho
Bosenský uprchlík Emir Pozder, zvaný Miki, přijíždí do Kodaně, která původně měla být jen další přestupní stanicí na cestě za bratrem Nenem do Švédska. Nenův kontakt však Mikiho na nádraží nevyzvedne a Miki se dostává do spárů policie. Ze strachu, co bude dál, okamžitě zažádá o azyl a dánská policie ho odveze do dětského centra. Miki tak uvízne v Dánsku, z okna svého pokoje vidí do Švédska a dál sní o setkání se starším bratrem
Překladatelka Markéta Kliková (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Po studiu pražského česko-německého gymnázia jsem dostala chuť zaměřit se na další germánský jazyk a Sever. Dánsko je země, v níž na člověka dýchne pohoda a vlídnost, ráda tam čerpán novou energii a inspiraci. Za první překladatelskou šanci vděčím Robertu Novotnému, který mne vybral pro překlad na základě ukázkového překladu
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Ukulele jam (kniha předchází titulu Stan pro jednoho) je generační román o dospívání v kulisách války v bývalé Jugoslávii. Miki se i přes existenciální nejistotu snaží žít naplno jako teenager, románem se line hudba udávající tón každé kapitole. Román je částečně autobiografický a zrcadlí smutek a nejistotu na jedné straně a touhu po životě navzdory nepřízni osudu na straně druhé.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Zapeklité byly veškeré reálie, především ex-jugoslávské, které jsou částečně skutečné, částečně smyšlené a částečně se objevují jen v narážkách. Velkou zajímavostí je Mikiho vnímání dánského jazyka, jak mu zní a jaká bosenská slova mu připomíná.
Je na této knize něco typicky severského?
Poměrně typická je idealizace severských zemí, coby ráje pro všechny, a zároveň poznání tvrdé reality na vlastní kůži. Autor skrze hlavního protagonistu výborně vystihuje patálie s dánským jazykem, kafkoidní jednání úřadů, i dánskou laskavost, pronikající skrze zdánlivě chladnou fasádu seveřanů.
Již vyšlo: Ukulele jam
Pajtim Statovci: Moje kočka Jugoslávie
Kosovský přistěhovalec v Helsinkách zkoumá svou sexualitu, balkánské kořeny i míru finské tolerance. Na cestě za poznáním mu pomáhá krajta a kočka.
Překladatelka Jitka Hanušová (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
Nejprve mě zlákal Island. Bylo mi asi 11 let, když jsem poprvé narazila na hudbu Björk, dokument o islandské přírodě a na islandské ságy. Začala jsem se učit islandsky, později švédsky, až nakonec – po první návštěvě Finska – jsem zcela propadla finštině a finské kultuře, přírodě, sisu a samozřejmě sauně. Jazyk mi od první chvíle zněl zvláštně libě, na čemž má zřejmě podíl vokálová harmonie. Zároveň mi bylo vždy sympatické, že na rozdíl třeba od češtiny si vystačí s jedním paradigmatem nehledě na rody a vzory. A taky je ve srovnání se skandinávskými jazyky největší exot.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Statovci je jeden z nejnadanějších autorů současnosti. Hned s debutovým románem Moje kočka Jugoslávie dobyl svět včetně ohromné americké scény. Za svůj třetí, zatím nejnovější román Bolla získal nejprestižnější finskou literární cenu Finlandia, čímž se stal jejím nejmladším laureátem. Ještě o něm jistě uslyšíme, a proto bychom ho měli číst už teď.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Hlavní hrdina se v baru seznámí s kočkou. Jenže ona to není kočka jen tak ledajaká! On je to možná kocour... Finština nerozlišuje rody a autor si dal velmi záležet, aby jej nevyjádřil ani jinými prostředky. I finští čtenáři diskutují na webových fórech o tom, zda je kočka on, či ona. Diskuze končí nejasným skóre. V textu jsem tedy rod potlačila tak, aby to ani v češtině nebylo jednoznačné.
Je na této knize něco typicky severského?
Kromě toho, že se část odehrává ve Finsku, tak ani ne. Statovci svým psaním překračuje kulturní hranice. Čtenáři se ale dostane blízkého vhledu do finského sociálního systému a do každodenního života přistěhovalců – pokud máte rádi Kaurismäkiho filmy a k tomu s povděkem kvitujete dávku magického-realismu, pak je to kniha přesně pro vás.
Áron z Hůrky: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy
Sbírka inuitských pověstí s ilustracemi Árona z Hůrky, grónského umělce, který jako první tyto drsné příběhy vylíčil a sám ilustroval. Největším kladem knihy je maximálně autentické zachycení grónské lidové slovesnosti, a to nikoli zvenčí, ale ze zorného úhlu původních obyvatel Arktidy. V tomto výboru vycházejí texty, které nebyly v českém překladu dosud publikovány.
Překladatel Zdeněk Lyčka (se) představuje
Proč zrovna severské jazyky? Jaká byla vaše cesta k překladům ze severských jazyků?
V letech 1982-87 jsem na FF UK vystudoval moderní filologii, obor dánština-angličtina, ze severské literatury jsem složil i rigorózní zkoušku. To byl potřebný teoretický základ pro začátky mého překládání dánské a norské literatury. V letech 2009-13 jsem se v Kodani soustavněji věnoval studiu grónštiny, což mi později pomohlo při překládání grónské literatury.
Proč si přečíst zrovna tuto knihu? Dejte čtenářům nějaké doporučení.
Grónské mýty a pověsti v podání Knuda Rasmussena jsou našemu „civilizovanému“ chápání o něco bližší než textové a výtvarné pojetí Árona z Hůrky, který jako první grónský umělec vylíčil inuitské příběhy ze zorného úhlu původních obyvatel Arktidy. Umělecky zajímavé je srovnání drsných a zároveň humorných ilustrací výrazného českého výtvarníka Martina Velíška s ilustracemi autodidakta Árona, který se ve svém umění zdokonaloval „za pochodu“.
Narazil/a jste v této knize na nějaký „překladatelský oříšek“?
Všechny grónské místní názvy i vlastní jména mají konkrétní význam. Rasmussen je však nepřekládal a tohoto přístupu se drží i česká verze Grónských mýtů a pověstí. U Árona jsem naopak pro větší čtivost příběhů použil české překlady toponym, pokud to bylo možné. Vypravěčská hodnota textu mi připadala důležitější než geografické názvy uvedené na mapě. Podobně, ale méně důsledně jsem postupoval u vlastních jmen.
Je na této knize něco typicky severského?
Existuje něco více typicky severského než krutá zima, mráz a tuny sněhu, které jsou nedílnou součástí většiny grónských mýtů a pověstí? Toto syrové prostředí navíc silně ovlivňuje lidskou psychiku – krutost některých příběhů lze často sotva pochopit, natož pro ni nalézt morální opodstatnění. Typicky seversky může působit i název Áronem ilustrované sbírky: „O Igimarasussukovi, který jedl své ženy“.