Širé severské literární pláně
Když se řekne severská literatura, mnohým čtenářům se vybaví jenom kriminálky, ale nabídka je samozřejmě mnohem pestřejší. Ve Finsku mají dlouhé zimní noci a nedořešená historická tabu, proto tam žijí nejlepší vypravěči, třeba Katja Kettu (Porodní bába, Sběratel dýmek, Můra) nebo Tommi Kinnunen (Čtyřcestí, Vystrkov).
Ve Švédsku sbírají sladké plody kulturně pestré společnosti a k nejzajímavějším autorům patří např. Golnaz Hashemzadeh Bonde (To jsme byli my) nebo Andrzej Tichý (Mizérie).
V Dánsku píše královna minimalismu Dorthe Norsová (Na hraně, Spojka, dvojka, plyn) a do Norska zamíří ti, kterým se nedostává času – Neohrožené ženy M. Breenové a J. Jordahlové podávají historii boje za ženská práva zhuštěnou komiksovou formou, ale to jim ani v nejmenším neubírá na vtipu ani informační hodnotě. Více
Kliknutím na knihy zjistíte další podrobnosti a také co si o knize a severské literatuře myslí naši překladatelé.
Skandinávská kriminálka, jak má být, od jednoho z jejích knížat, autora Citu slečny Smily pro sníh. Zde se však do tradičně temného žánru, nepostrádajícího scény nepopsatelného násilí a ještě lepšího sexu, míchá i politická fantasy a černý humor.
Chtěl jsem studovat nějaký skandinávský jazyk, bylo mi tehdy v 80. letech jedno, jaký to bude, protože za bolševika si člověk nemohl vybírat, nýbrž se musel přihlásit a udělat zkoušky na kombinaci oborů, kterou na daný školní rok předem určil stát. V mém případě z toho vyšla dánština v kombinaci s němčinou, později jsem si k tomu ještě přibral švédštinu.
Peter Høeg se dlouhodobě zaobírá mj. tím, jak se dnešní - i rádoby demokratické - režimy snaží s pomocí elektronických vychytávek kontrolovat lidské životy do těch nejmenších podrobností. Tento román je (mimo jiné roviny v něm obsažené) zajímavou ukázkou toho, jak to nejspíš probíhá. Jen je bohužel třeba vzít v úvahu, že od vydání knihy (dánský originál vyšel v roce 2014) dotyčné režimy v těchto aktivitách zřejmě pokročily o dost dál.
V Høegových knihách je překladatelských oříšků vždycky dost. Při překládání tohoto románu jsem musel řešit kupříkladu terminologii v oboru roubení a štěpování ovocných stromů.
Snad to, že tam často je nevlídno a zima. Proto i ta fotografie s knihou, pořízená ve sprše: Susan, titulní hrdinka knihy, si ráda dá pořádnou sprchu, a proto si doma v rozporu s předpisy upravila sprchu tak, aby voda byla extra horká a tekla extra silným proudem. I když naše sprcha nedosahuje Susaniných parametrů ani zdaleka…
Již vyšlo: Příběhy jedné noci, Cit slečny Smilly pro sníh, Děti chovatelů slonů, Tichá dívka, Až nadejde čas, Představy o dvacátém století
Festival ústřic je na ostrově Heimö, největším kusu země v souostroví Doggerland ležícím mezi Velkou Británií a Skandinávií, vždy velká událost. Když se však inspektorka Karen Eikenová Hornbyová ráno po slavnosti probudí s ohromnou kocovinou, a navíc leží v hotelové posteli vedle svého šéfa, nemá radost ani z jednoho.
Chtěla jsem jít studovat nějaký méně obvyklý jazyk. Už jako malá jsem si zamilovala Pána prstenů, který pan Tolkien z velké části postavil na staroseverské mytologii, takže obor Skandinávská studia pro mě nakonec byl jasnou volbou. V posledním ročníku jsem se zaměřila na překládání, obepsala jsem několik nakladatelství s nabídkou spolupráce a zároveň s psaním diplomové práce se mi nakonec podařilo začít překládat první detektivku, což je pro začínající překladatele ze severských jazyků asi nejobvyklejší způsob, jak do oboru proniknout.
Velká chyba se odehrává na fiktivním souostroví Doggerland, díky čemuž se mohla autorka vyřádit na reáliích – vytvořila fiktivní doggerlandskou kulturu, svátky i pokrmy. Intenzivně pracuje s atmosférou, která je ve Velké chybě minimálně stejně důležitá jako samotná zápletka. Z příběhu vyloženě dýchá sychravo, mlha a večery strávené v hospůdce s pintou silného černého piva.
Na Doggerlandu se střetávají a mísí kultury Norska, Dánska, Švédska a Velké Británie. Autorka toho využila i v oblasti místních názvů, které tvoří (pro severštináře) více či méně srozumitelné zkomoleniny anglických či severských slov. Některé jsem přeložila (a taky mírně zkomolila, např. Norrebro – Sjeverní most), některé jsem poupravila do více fonetické podoby (např. Gaarda – Gódda) a některým jsem vymyslela vlastní neologismus (např. fiktivní pokrm kricklingar – mušelunky).
Rozhodně atmosféra. Z každé stránky dýchá typické sychravo kontrastující s vyhřátými prostory hospůdek, kde se podávají pečené ryby s brambůrky, z nichž se ještě kouří. Drastických krvavých scén se čtenář obávat nemusí, napětí sice s každou kapitolou stoupá, ale není to vinou spousty prolité krve.
Slepou devítiletou Helenu pošlou z rodného městečka na severu Finska do školy pro nevidomé v Helsinkách. Postupně se naučí znát pachy, zvuky i počty kroků ve velkém městě. O čtyřicet let později se na jih přestěhuje i její synovec, student Tuomas, a oba zjistí, že i přes vnější odlišnost toho mají mnoho společného.
K finštině jsem se dostala shodou okolností. Chtěla jsem studovat angličtinu a tehdy byly povinné kombinace. Pro mě šťastná/osudová volba padla na finštinu. Překládat do šuplíku jsem začala už při studiu, ale cesta k publikování překladů byla pozvolná: od povídek v literárních časopisech přes detektivky a redigování knížek až po současné romány.
Vystrkov je kniha o tom, že jsme každý jiný a přesto vlastně všichni stejní. Všichni toužíme po lásce, všichni chceme k někomu patřit a sdílet s ním radost i smutek, jenže nestojíme všichni na stejné startovní čáře. Tommi Kinnunen úsporně, přesně a bez zbytečného sentimentu vystihl pocity těch trochu vystrčených.
Jedna z hlavních postav je nevidomá a vnímá okolní svět daleko důkladněji jinými smysly než zrakem. Popsat všechny nuance nejrůznějších pachů, zvuků a doteků bylo velmi náročné a zároveň velmi obohacující. Od té doby řadu věcí kolem sebe vnímám mnohem citlivěji než dřív. „Slepota není tma, ale absolutní čistota.“
Hlavní postavy prokazují velkou vůli a zarputilost v odhodlání jít si za svým snem, který se zprvu zdá vzdálený, ba nemožný. Tahle umanutá vytrvalost je Finům vlastní, jinak by v drsných severských podmínkách nepřežili.
Již vyšlo: Čtyřcesti
V roce 1954 zadala švédská vláda stavbu největšího částicového urychlovače na světě. Stavba umístěná hluboko pod žírnými ostrovy na jezeře Mälaren byla dokončena roku 1969. Místní technickému zázraku přezdívali Smyčka. Tato kniha je o ní…
Robert: Smyčku jsem dostal ve zdařilém anglickém překladu, a protože šlo o švédského autora, vyžádal jsem si jako odpovědnou redaktorku nordistku Petru Mertinovou, také překladatelku. Ta si opatřila švédský originál, a naše spolupráce byla tedy důkladnější, než bývá zvykem. Mnohé nepřesnosti mi opravila právě srovnáním se švédským textem, jemuž jsem sám nerozuměl, často se stalo, že anglická věta vyznívala dvojznačně, zatímco švédská byla zcela jasná. Protože otázky tohoto rozhovoru míří stejnou měrou na ni jako na mě (a některé, jako tato první, se mne ani netýkají), přizval jsem ji do kroužku.
Petra: Severské jazyky byla původně náhoda, ze které se vyklubala láska na celý život díky všem, kdo mě norštinu na fakultě učili, třeba Jarce Vrbové. Dneska sice překládám spíš z angličtiny, ale když přijde norský film, je to pro mě malý svátek.
Robert: Je třeba upřesnit, že jde o obrazové album. Autor, pokud vím, začal od výtvarné složky, obrázků z jihošvédské jezerní krajiny v době jeho dětství, doplněné o roboty, jinou fantastickou havěť a hlavně stopy po ní - jsou to krásné malby postindustriální přírody zabydlené mršinami sci-fi rekvizit. Text byl až sekundární, jde o kratičké vybroušené povídky k jednotlivým scénám a scenériím; v téhle knížce hraje próza roli ilustrace. Miniaturní historky a vzpomínky ale dohromady skládají překvapivě soudržný příběh o vykročení z dětství do maloměstské puberty.
Robert: Oříšků nebylo, zato byla jedna jasná překladatelská komplikace, už zmíněná: sekundární překlad. S Petrou jsme se shodli, že anglická verze je opravdu dobrá, ale v každém překladu se něco ztratí, v sekundárním je pro takovou ztrátu dvakrát víc místa. Do kategorie těch nejmenších oříšků lze možná zařadit terminologii vybájené techniky; tady jsem se opět opřel o Petru, protože švédská označení byla jasnější.
Petra: Spíš vizuálně - prostředí dlouhých zim, tmy, ticha, mlhy, opuštěné divoké přírody a odcizených lidí, v tomto případě kombinované s naprosto nepatřičným světem techniky. Literárně příliš nezapadá do toho, co si v českém prostředí představíme pod pojmem "typicky severská literatura", používá totiž univerzální jazyk dobrodružství, dospívání a nostalgie. Příběhy by včetně atmosféry fungovaly i v jiných kulisách, které autor ostatně využívá ve svých dalších knihách.
Violoncellista čeká na ulici na kolegy hudebníky. Když ho znenadání osloví mladý bezdomovec, něco se v něm probudí – začne se rozpomínat na nedávnou minulost, kdy se on sám pohyboval na hraně zákona, na hraně přežití. Z podvědomí se mu vynořují hlasy, vzpomínky i zapomenuté jazyky, které se spojí ve strhující vír rytmu a obrazů.
K severským jazykům jsem se dostala náhodou – chtěla jsem studovat překladatelství a tlumočnictví s němčinou a hledala jsem nějaký zajímavý druhý obor.
Mizérie zpochybňuje některé stereotypy spojené se Švédskem. Líčí životy mladých lidí, často imigrantů nebo jejich potomků, kteří nemají potřebné zázemí v rodinách, společnost je nepřijímá a oni sami pochybují o tom, jestli stojí za to snažit se do ní začlenit. Výjimečná je takovým “divočejším” jazykem a způsobem vyprávění, který myslím čtenáře buď znechutí, nebo nadchne.
V knize je řada výrazů (například nadávek) z nejrůznějších jazyků, někdy postavy mluví špatně švédsky, jindy zase vyprávění využívá zvukomalebnosti a stává se z něj skoro až báseň v próze, na dalších místech jsou vypravěči pod vlivem všelijakých látek, nebo jen plácají a hrají si s jazykem. S některými oříšky mi naštěstí mohl poradit autor.
Zájem o lidi, kteří se ocitají na okraji společnosti, a upozorňování na jejich situaci jsou v severské literatuře celkem typické. Méně obvyklé už je, když spisovatel toto téma uchopí nějakou experimentálnější formou.
Hlavní hrdina této knihy je mrzout. Ne, on je něco víc, on je Mrzout. Soused a jediný kamarád mu umřel, manželka je v domově s pečovatelskou službou a doktor mu řekl, že jestli nezmění životosprávu, ucpou se mu žíly. Ale on dobře ví, že to nejsou tuky a cholesterol, co mu je ucpává. Stačí upustit páru a žíly budou jako nové – člověk si prostě potřebuje pořádně zanadávat. Na sníh, na syna, na kojící matky, na frontu v lékárně, na všechny ty zbytečné novoty… na život
Za všechno může Egypťan Sinuhet Miky Waltariho. V pubertě mě přivedl mě ke čtení „dospělé literatury“ i touze stát se překladatelkou a naučit se finsky. A tak jsem ten podivný jazyk plný samohlásek vystudovala a opravdu začala překládat. Na začátku jsem toho o Finsku moc nevěděla, ale rychle jsem mu propadla. Dnes už si svůj život nedovedu představit bez finské rozvážnosti ani bizarního smyslu pro humor. Kus obojího lze najít také v knihách Tuomase Kyröa.
Tuomas Kyrö stvořil postavu, která je zároveň bytostně finská a přitom univerzálně platná i za severskými hranicemi. Osmdesátiletý Mrzout si v krátkých, vypointovaných textech stěžuje, jak se mění svět, ale přitom má na leccos neotřelé a pokrokové názory. Kyröovi se citlivě daří kombinovat chytrý humor se scénami ze života osamělého seniora, který si rád od plic postěžuje.
Nejtěžší bylo českému čtenáři nenásilně přiblížit finské reálie, kterých je v knize požehnaně. Jedním z oříšků byla třeba věta, kde Mrzout říká „nejsem žádný Tauno Palo“, čímž se myslí „nejsem žádný krasavec“. Tauno Palo je totiž finský miláček z černobílých filmů pro pamětníky, pohledný herec a zpěvák, jehož výkony mimochodem obstojí i dnešní optikou. Nakonec jsem se rozhodla situaci řešit substitucí a věta v českém překladu zní „nejsem žádný Paul Newman“. Americký herec je českému čtenáři známý, takže si s ním asociuje podobné pocity jako průměrný Fin s Taunem Palem. Přirovnání zachovává šťávu originálu, zároveň v textu působí poměrně přirozeně a uvěřitelně.
Mrzout je učiněný katalog typického finství – nechybí pověstná houževnatost „sisu“, národní hrdost, láska k prostému způsobu života a tradicím, nadšení pro rybolov a zimní sporty, jako je skok na lyžích či každodenní běžkování, nebo důraz na sousedskou pospolitost, byť se projevuje spíše v činech než slovech – těmi Finové, jak známo, neplýtvají.