Anežka Charvátová: Z očí do očí s Vargasem Llosou

Má první latinskoamerická knížka: Město a psi, napsal Vargas Llosa (1963), přeložil M. Veselý (1966) (to jsem tehdy nevěděla a nijak mě to nezajímalo), já četla někdy na jaře 1983. Román byl v seznamu doporučené četby na přijímačky na fildu, obor moderní filologie, francouzština-španělština. Chtěla jsem studovat francouzština a italštinu, ale tahle kombinace se zrovna ten rok neotvírala.

Vždyť je to fuk, holinky jako hodinky, obojí se to natahuje, zkusím španělštinu. Otevřu Město a psy – a najednou osvícení, zásah, ohromení. Takhle se dá psát? Tohle je Peru? Daleká exotická země, indiáni, dobrodružství a romantika? Vůbec ne: drsný svět kadetů na vojenském gymnáziu. Vlastně nechápu, čím mě to tehdy tolik zasáhlo. Myslím, že způsobem vyprávění. O románu jsem psala esej na přijímačkách, pak o něm i mluvila na ústní zkoušce s Hedvikou Vydrovou.

Když mě vzali a já se teprve začala pořádně učit španělsky, nejlepší učebnicí mi byly další Vargas Llosovy romány (a dalších latinskoamerických autorů, které jsem objevovala díky úžasným přednáškám Hedviky Vydrové). Vypisovala jsem si slovíčka a vazby a učila se je v metru cestou na fakultu. Diplomku jsem psala o totálním románu v díle Vargase Llosy, zejména o románu Rozhovor u Katedrály. To jsem ještě netušila, že mi jednou Vargas Llosa osobně řekne, že to je jeho nejmilejší román, ten, který by si zvolil, kdyby si musel ze své tvorby vybrat jen jeden jediný, což naštěstí nemusí.

Pak dlouho nic – lépe řečeno stále sleduju, co Vargas Llosa píše, snažím se všemi způsoby shánět jeho nové romány, které nedočkavě hltám (a stále si vypisuju slovíčka a věty). Když dostane Vargas Llosa Cenu frankfurtských knihkupců za román Lituma v Andách (1993), zkouším obcházet nakladatele a přesvědčovat je, aby to vydali (a já přeložila). Knížka vyjde, ale ne v mém překladu, pod názvem Smrt v Andách (1997). Jsem zhrzena. Střih.

V lednu 2000 nastupuju do Mladé Fronty jako redaktorka, podaří se mi ve Frankfurtu navázat kontakt se slavnou agenturou Carmen Ballcels, nakupuju pro Mladou Frontu práva na řadu reedic románů MVLL (Město a psi, Zelený dům, Tetička Julie a zneuznaný génius), ale hlavně na česky zatím nevydaná díla: Vypravěč, Kozlova slavnost, Ráj je až za rohem. A Vypravěče konečně můžu přeložit – lépe řečeno už jsem ho měla nahrubo přeloženého, protože ho chtěl vydat Slovart, ale pak z vydání sešlo, netuším proč. Tím si plním veliký sen – překládat Vargase Llosu.

Navíc mi hvězdy přejí a za překlad dostanu Magnesii Literu. Tehdy jsem měla pocit, že se uzavřel symbolický oblouk od mé první latinskoamerické knížky k ceně za překlad mého oblíbeného spisovatele. Jenže to nejlepší mělo teprve přijít: Vargas Llosa osobně v Praze na Světě knihy, a díky tomu další smlouvy na překlady: konečně se můžu pustit do překladatelsky nesmírně náročného románu Rozhovor u Katedrály. A také moderovat debatu se svým velkým guru! (Kterému samozřejmě vyčítám, že už nepíše tak jako v 60. letech, a píšu občas recenze, které jsou skoro jako stížnosti zhrzené milenky, protože už to není ten Vargásek, kterého jsem kdysi tolik milovala. Viz recenze na román Nenápadný hrdina na iliteratura.cz)

Na úvodní recepci Světa knihy v Anežském (mém!) klášteře propadám depresi: Spisovatel David Unger mě sice Vargasu Llosovi představí jako jeho překladatelku, ale Mistr je unaven, navíc překladatelek má jistě mraky, přehlíží mě jako obilný lán, baví se s kolegou o svém novém románu a já nedostanu šanci říci ani jednu větu. No to bude zítra ta debata vypadat!

Ale v pátek 10. května přichází vrchol mé hispanistické dráhy. Na obou debatách, které s Vargasem Llosou vedu, dopoledne v Cervantesově institutu pro uzavřenou hispanistickou společnost, odpoledne na Výstavišti na Gauči ve Stromovce pro širokou veřejnost, je Maroušek přívětivý, šarmantní, vtipný, pohotový, galantní. Zjevně má rád, když se s ním mluví o knihách, ne o politice.

Už jsem měla pár příležitostí moderovat debatu významných španělských autorů v Cervantesově institutu: E. Vila-Matase, E. Mendozu a další, ale sedět vedla autora, který tak výrazně ovlivnil latinskoamerickou literaturu druhé poloviny 20. století i mou vlastní dráhu, to se prostě nedá s ničím srovnat. Zlatým hřebem debaty v Cervantesově institutu pak bylo úplně dojemné vystoupení Hedviky Vydrové, jejíž zásluhou Vargase Llosu objevila spousta generací českých studentů.

Myslím, že tohle byl vrchol mé hispanistické dráhy. Žádná cena se nedá srovnat s vřelým a přátelským rozhovorem s Vargáskem. Mí ostatní oblíbenci, které jsem překládala, jako je R. Bolaño, G. Cabrera Infante nebo R. Arenas, už ze záhrobí přijet nemohou. Takže tuhle metu budu jen těžko překonávat. Nezbývá mi než přeložit Rozhovor u Katedrály, což je práce, kvůli které si člověk radostně nařizuje budíka na časnou ranní hodinu, aby stále ještě v zajetí euforie disciplinovaně pracoval podle vzoru „kadeta“ Vargase Llosy, který celý život dodržoval železnou spisovatelskou kázeň.

Jupí!

Pozn. red.: V překladu A. Charvátové jsme prozatím vydali román Vargase Llosy Pětinároží.