Mělo to být dokonalé srpnové dolce far niente. Klara se po patnácti letech vrací do vily nedaleko Neapole, kde jako dítě a dospívající dívka trávila prázdniny. Tentokrát přijíždí s manželem a dvěma dcerami. Známý dům jí připomíná život před mateřstvím a manželstvím, v němž se nyní cítí stále osamělejší. Návrat na oblíbené místo má přinést odpočinek, zároveň však obnovuje blízkost k tomu, čemu se léta vyhýbala.
Křehkou rovnováhu naruší Nico, syn majitelů vily. Když se viděli naposledy, bylo mu devět a jí jednadvacet. Nyní je z něj dospělý muž, který v Klaře probouzí přitažlivost i neklid. Jeho přítomnost dostává dvojí význam: vstupuje do jejích současných představ a současně připomíná událost z minulosti. Co si z onoho léta pamatuje? A co tehdy vlastně viděl?
Pokud ve vás zůstala filmová adaptace Temné dcery v hlavní roli s Olivií Colman, může vám být Klařin neklid povědomý. Film Maggie Gyllenhaalové podle Eleny Ferrante a Malichernost sbližuje slunečná dovolená, během níž se ozývá minulost, i nepřikrášlený pohled na mateřství. Láska k dětem se tu nevylučuje s vyčerpáním ani s touhou mít kus života pro sebe. V obou příbězích se na ženu díváme zblízka, i když je podrážděná nebo sobecká. Nemusí se nám pokaždé líbit.
Přirovnání k Eleně Ferrante a Sally Rooney použila v recenzích polská novinářka a spisovatelka Natalie Szostak. Napovídá něco o zaměření románu. Tereszczuk sama uvedla, že během psaní četla Dny opuštění a obdivovala přímost vět Eleny Ferrante. U Rooney ji přitahují jednoduché příběhy, které dávají prostor pozorování postav. Užitečnější než očekávat další Ferrante je ale sledovat, jak debutující autorka zachází s nespokojeností ženy, jež nedokáže své rozpoložení sdílet s nejbližšími.
Klaru navíc sráží srovnávání s manželem, který v otcovské roli působí tak samozřejmě. Ona o sobě pochybuje. Tereszczuk v rozhovoru pro LubimyCzytać připomíná dvojí metr, který takové pochybnosti živí: otce chválíme za péči, již od matek automaticky očekáváme. K únavě se pak snadno přidá pocit, že člověk selhává i tím, že si vůbec chce odpočinout.
Tereszczuk nás drží těsně u Klařiných myšlenek. Z obyčejných vět a gest se stávají malé partnerské války. Manželovo mlčení si hrdinka dokáže přeložit jako potvrzení vlastní pravdy. Čteme její rozčilení, nejistotu i přání, která se jí těžko vyslovují nahlas. Právě v téhle nepohodlné blízkosti vzniká napětí.
Jižní Itálie tu poskytuje smyslově přitažlivé prostředí, v němž se postupně zvýrazňuje Klařina nepohoda. Zároveň patří k jejím vzpomínkám na mládí. Návrat do stejného domu umožňuje postavit vedle sebe někdejší očekávání a současný život. Krása místa zůstává dostupná, bezstarostnost se však nedostavuje na povel. V prostředí vyhrazeném rodinnému odpočinku pak jejich vzájemné odcizení působí o to nápadněji. Napětí vyrůstá z blízkosti lidí, kteří se navzdory sdílenému prostoru stále míjejí.
Nejvíc ovšem zneklidňuje titulní slovo. „Malichernost“ může znít jako uklidnění, ale Klaře slouží ke zlehčování dávného ublížení. Připustit si jeho závažnost by znamenalo uznat, že měla právo cítit se zraněná už tehdy. Právě návrat obtížné minulosti vyzdvihuje ve své analýze románu i polská knižní publicistka Aleks Makulska.
Před vlastními vzpomínkami se na italské dovolené schovává těžko. Zvlášť když se ve dveřích objeví někdo, kdo byl tehdy u toho!
Malichernost Magdy Tereszczuk vychází v Argu v překladu Jarmily Horákové.