Často nevidíme druhého člověka, ale svou představu o něm

Ve svém novém románu Dokonalý záběr sleduje Zdeněk Viktora čtveřici postav, které se snaží vměstnat své vztahy, touhy i druhé lidi do obrazu, jaký si samy vytvořily. V rozhovoru mluví o hranicích mezi láskou a přizpůsobováním, o našich projekcích do druhých i o tom, co všechno ze svého „dokonalého záběru“ raději necháváme mimo obraz.

Titulní název Dokonalý záběr samozřejmě odkazuje k Leošovu fotografování, ale postupně jako by začal označovat i naši potřebu „zarámovat“ si druhého člověka do nějaké představy. Byl pro vás tenhle dvojí význam názvu důležitý od začátku?

Ano, i když název přišel až během psaní. Původně jsem měl pracovní název úplně jiný. Ale ve chvíli, kdy mě napadl Dokonalý záběr, mi došlo, že vlastně pojmenovává mnohem víc než Leošovu posedlost fotografováním. Každý máme nějaké představy, jak má vypadat náš život, naše vztahy, nebo práce.  A stejně jako ve fotografii nebo ve filmu si do výsledného obrazu něco vybereme a něco necháme mimo něj. Začalo mě zajímat právě to, co necháváme mimo obraz ve svém životě. Co nevidíme, protože se nám to nehodí do představy, kterou jsme si vytvořili o druhém člověku, o vztahu nebo sami o sobě. V tomhle smyslu se vlastně všechny čtyři postavy snaží pořídit svůj „dokonalý záběr“.

Jedna z nejzajímavějších věcí v románu je, že postavy často věří, že druhého člověka znají, a přitom ve skutečnosti komunikují se svou představou o něm. Je Dokonalý záběr také román o neschopnosti opravdu vidět druhého?

Určitě. Asi bych jen slovo „neschopnost“ nahradil otázkou, jestli je vůbec možné vidět druhého člověka bez vlastních projekcí. Všichni si do lidí kolem sebe něco promítáme – svoje zkušenosti, potřeby, strachy, představu o tom, jak by měl vypadat dobrý vztah. A často to děláme s nejlepšími úmysly. Právě to mě na tom zajímalo. Nechtěl jsem psát o lidech, kteří se k sobě chovají špatně, ale o lidech, kteří se mohou opravdu milovat, a přesto toho druhého nevidět takového, jaký je. A možná ani nevědí, že ho nevidí.

V knize se pořád vrací otázka hranic: co člověk skutečně chce, s čím jen souhlasí, čemu se podvolí, protože nechce druhého zklamat. Zajímala vás ta šedá zóna mezi jednoznačným „ano“ a jednoznačným „ne“?

Hodně. A nejvýrazněji se to asi týká Niny, která dlouho sama úplně neví, kde končí její vlastní přání a kde začíná to, co dělá proto, aby nezklamala člověka, kterého miluje. Ve vztahu s Leošem postupně přistupuje i na věci, u kterých není jednoduché říct, jestli je skutečně chce, nebo jestli chce především jeho.

Právě tahle šedá zóna mi připadá mnohem zajímavější než situace, ve kterých je všechno jasné. Člověk může s něčím souhlasit, aniž by to doopravdy chtěl. Může něco dělat z lásky, ze strachu, že druhého ztratí, z potřeby vyhovět.

Je zajímavé, že muži v románu jsou oba svým způsobem tvůrci obrazů: Leoš fotografuje, Tomáš píše scénáře. Ani jeden přitom není příliš dobrý v tom, aby druhého člověka viděl bez vlastní interpretace. Je mezi fotografováním a scenáristikou záměrná paralela?

Ano. A vlastně odtud celá kniha do značné míry vznikla. Ve filmu pořád vybíráme, co ukážeme. Něco dáme do obrazu, něco necháme mimo něj. Scenárista navíc vytváří postavy, přiděluje jim role a snaží se je dostat tam, kam potřebuje jeho příběh. A napadlo mě, co když někdo podobně zachází i se svým životem a se svými nejbližšími. Leoš to dělá doslova obrazem, Tomáš příběhem. Oba mají nějakou vizi a skutečný člověk se do jejich obrazu nebo scénáře nemusí vždycky vejít.

Tomáš považuje svůj vztah za mimořádný a osudový, zároveň se ale v románu objevuje otázka, nakolik může být takový obraz vztahu naší vlastní konstrukcí. Znamená to podle vás, že by tím byl méně skutečný?

 Tahle otázka je pro mě možná jedna z nejdůležitějších v celé knize. Jestli fakt, že jsme si do nějakého vztahu něco projektovali, znamená, že ten vztah nebyl skutečný. Já si nemyslím, že je to tak jednoduché. Něco můžeme prožívat naprosto autenticky, i když naše představa o druhém člověku není úplně pravdivá. Tomášův problém není v tom, že by svoje city předstíral. Naopak. Jsou pro něj velmi skutečné. Nepříjemná je možnost, že člověk, ke kterému je cítil, možná nebyl úplně tím člověkem, kterého si vytvořil ve své hlavě. A co potom uděláme se vším, co jsme prožili? Přestane to být pravda? Myslím, že ne. Ale možná to začne znamenat něco jiného.

A kdybyste měl říct, co je v románu ten skutečný „dokonalý záběr“ – existuje vůbec? Nebo je samotná touha po něm problém?

Když o tom tak přemýšlím, tak moje postavy v knize se dělí na ty, kteří věří, že existuje a pak na ty, kteří o tom pochybují. Obě strany pro to mají vlastní argumenty. Co se mně týče, nevím, jestli existuje. Pro mě je možná dokonalý právě ten, ve kterém jsme schopní přijmout něco jinak, než jsme si to naplánovali.