Kde hnízdí orli, tam začal náš nový život – rozhovor s Emou Šindelářovou.

Když se Ema, česká emigrantka žijící v Nizozemí, rozhodne s partnerem Basem koupit opuštěnou usedlost ve španělských horách Las Alpujarras, věří, že začíná nová kapitola života. Právě tam se odehrává její autobiografický román Kde hnízdí orli, který vyšel letos v Argu. Místo idyly ale přichází tvrdý lockdown, boj s vlhkostí, nefunkčním topením i zarostlou zahradou a postupně také mnohem osobnější zápas o blízkost, jistotu a vlastní svobodu.

O čem kniha vlastně je?
Je o jedné české emigrantce. Je to o mně. Je to autobiografická knížka, ale ve formě románu.
Je o tom, jak jsem se jednoho dne sebrala se svým nizozemským mužem a odjeli jsme do Španělska, do španělských hor, abychom tam žili a zůstali. A bylo to v době covidu, takže to bylo o to napínavější. Náhodou jsme si pro takovou změnu vybrali právě tuhle dobu.

Kdybyste měla čtenáře nalákat na jednu konkrétní věc, proč si mají knihu přečíst, jaká by to byla?
To krásné prostředí v jižním Španělsku, v horách. Tam je krásně. Je to úplně jiné. Poznáte něco jiného, než znáte tady z domova, kde je taky krásně. Ale prostě je to nový zážitek.

Snažila jste se tedy v knize předat atmosféru španělských hor?
Snažila. A co se nepovedlo mně, to se určitě povedlo ilustrátorce.

Máte při psaní nějaký moment, kdy poznáte, že to opravdu funguje a že příběh ožil?
Mám. Po každém kousku, který napíšu, musím mít takový spokojený pocit jako po podařené práci. Když ho nemám, čtu to druhý den znovu a měním nebo mažu. Prostě po každém kousku musím mít tenhle pocit.

Ideálně tedy, když si k ní čtenář dá sangrii a tapas?
No. Anebo prostě červený víno Tempranillo. Úplně bezvadný.

Teď nepůjde o vaši knihu. Mohla byste čtenářům dát pár osobních tipů, co máte ráda?
Já čtu hodně českých knih. Jednak proto, abych si pořád oprašovala a zdokonalovala češtinu, ale taky proto, že tady máme spoustu talentovaných spisovatelů a spisovatelek.
Jsem velký fanoušek Petry Klabouchové, která píše fantastické věci a hlavně věci, které by se neměly zapomenout.
A asi i proto, že podporuju české autorky, čtu hodně knih ostatních českých spisovatelek – Michaely Klevisové, Radky Třeštíkové, Lucie Hlavinkové a dalších. Vždycky cítím takovou národní hrdost, že ty Češky teda opravdu umí psát. A chlapi teda taky.
Na detektivky mě třeba přilákal Jirka Březina. Já jsem jinak detektivky nikdy nečetla, ale od té doby je čtu.

Ema Šindelářová se narodila v jižních Čechách v roce 1966 a vyrůstala v Blatné. V roce 1991 se odstěhovala do Nizozemí, kde se začala věnovat homeopatii a psaní. Publikuje v nizozemštině i češtině. Její první román  vyšel česky pod názvem Jako tažní ptáci, druhá kniha vyšla v Argu pod názvem Kde hnízdí orli. Je také autorkou humorné knížky Dvojnožci jsou pitomí, deník kocoura Mojo a sbírek krátkých příběhů. Posledních pět let žije převážně ve španělských horách, kde se stará o usedlost s olivovníky a mandlovníky.