Co když se letní párty utrhne ze řetězu? V románu Leonarda San Pietra nejde jen o kasuára

Začátek léta, vila na turínském kopci, hlasitá hudba, alkohol a skupina studentů, kteří se chtějí alespoň na jednu noc zbavit nejistoty z toho, co bude dál. Isa pořádá večírek, na němž se potkávají přátelé, spolužáci i téměř cizí lidé. Každý přichází s vlastními očekáváními, touhami a strachy, které se zatím daří skrývat za vtipy, pózami a společenskými rolemi.

Pak se ale objeví podivný balíček se zprávou: pokud se do jedné hodiny ranní nikdo z hostů nedotkne kasuára ze sousední zahrady, zemře jejich kamarád Ezio.

Je to hloupý žert, výhrůžka, nebo skutečné nebezpečí?

 Jedna noc, mnoho hlasů

Románová prvotina Večírek s kasuárem mladého italského autora Leonarda San Pietra se odehrává během jediné noci, ale vměstná se do ní překvapivě mnoho životů. Vyprávění přeskakuje mezi jednotlivými účastníky večírku a postupně odhaluje, co se skrývá pod jejich zdánlivou bezstarostností.

Večírek s kaauárem se stal jedním ze tří vítězů hlavní italské sekce Premio Mondello 2025 a následně získal také Premio Mondello Giovani, o němž rozhodovala porota 150 studentů z patnácti sicilských škol.

Vincenzo přijíždí na svůj první vysokoškolský večírek s kapsami plnými kreseb a s pocitem, že vlastně neví, co se sebou. Luc se snaží překonat úzkost a touží po blízkosti, kterou neumí pojmenovat. Jeho spolubydlící Pab se před lidmi chrání cynismem, teoriemi a dlouhým pláštěm, jenž podle něj není maskou, ale jeho pravým já. Isa zatím čeká především na Ezia, který měl dávno dorazit a přestal odpovídat na zprávy.

San Pietro své postavy nepozoruje z odstupu. Vstupuje přímo do jejich hlav, zachycuje překotné asociace, drobná ponížení, záchvěvy přitažlivosti i panické úvahy, které se mohou během několika vteřin vystřídat. Výsledkem je živý, ironický a přitom citlivý portrét lidí stojících na hranici mezi dospíváním a dospělostí.

 Co dělat, když člověk neví, co dělat

Jedna z nejpřesnějších pasáží románu představuje Pabovu teorii „Cigarety“. Podle něj potřebuje člověk na večírku nějakou činnost, která ho zaměstnává právě tolik, aby nevypadal ztraceně: cigaretu, sklenici, tanec, telefon, rozhovor nebo absurdní úkol. Něco, co mu poskytne roli a ochrání ho před pocitem, že stojí před ostatními úplně obnažený.

Jenže Pab postupně svou teorii rozšíří: podobnou „Cigaretou“ se může stát celý lidský život. Neustálé zaměstnávání sebe sama, aby se člověk nemusel zastavit a podívat se do prázdna.

Právě v takových chvílích je Večírek s kasuárem víc než generační komedie nebo napínavá historka o nebezpečném zvířeti. Pod proudem rychlých dialogů, popkulturních narážek a večírkového chaosu se skrývá úzkostná otázka: co zůstane, když odložíme všechny činnosti, názory a identity, jimiž se ukazujeme ostatním?

Kasuar jako zvíře, hrozba i zrcadlo

Kasuár není roztomilý exotický pták. Je to mohutné, těžko čitelné zvíře s dlouhým krkem a nebezpečnými pařáty, jehož hluboký hlas připomíná tornádo, buddhistický zpěv nebo napínaná lana zakotvené lodi. Už při prvním setkání působí zároveň majestátně, směšně i děsivě.

Italské recenze se shodují, že zvíře není jen efektní součástí zápletky.

Časopis Blam ho čte jako „znepokojivou bytost, která soustřeďuje strachy, touhy a odhalení mladých hrdinů a nutí je překročit práh dospělosti“.

Magazín Tegamini zase román označuje za „sborový experiment plný nádherné podivnosti, smrtelných pastí, čistých radostí a bolestných pokusů nalézt někoho, kdo nás skutečně uvidí“.

Také sám San Pietro odmítá nabídnout jediný závazný výklad. V autorském textu se ptá, co kasuár představuje, ale ponechává zvíře otevřené interpretacím. Může být zhmotněním strachu, přechodovým rituálem, přírodou lhostejnou k lidským dramatům nebo něčím, co postavy donutí přestat mluvit a skutečně jednat.

Kasuár se zkrátka dívá na každého jinak – nebo si do jeho nečitelného pohledu každý promítá sám sebe.

Smích těsně vedle úzkosti

San Pietro píše jazykem, který působí bezprostředně a mluveně. Dialogy mají rychlost skutečných studentských rozhovorů: jsou plné přerušování, ironie, intelektuálních her, trapnosti i náhlé krutosti. Autor podle vlastních slov odmítá strojený „knižní jazyk“ a snaží se psát tak, jak lidé skutečně mluví.

Humor přitom nikdy není daleko od bolesti. Hosté pronášejí směšné teorie, flirtují, hádají se a předvádějí jeden před druhým, zatímco pod povrchem roste strach. Nejen o Ezia a kasuára, ale také z odmítnutí, samoty, budoucnosti a vlastní bezvýznamnosti.

 Román o generaci bez pevného horizontu

Leonardo San Pietro napsal knihu o mladých lidech, ale nikoli pouze pro ně. V jednom z rozhovorů označil román za příběh pro každého, kdo se v určité životní fázi ocitl „v rovnováze na hraně“, bez pevné jistoty, co přijde dál.

Jeho hrdinové studují, čtou, kreslí, milují se a vytvářejí si komplikované filozofie. Zároveň ale tuší, že žádná z těchto věcí nezaručuje budoucnost. Autor jejich situaci spojuje s nedostatkem perspektiv, pracovní prekérností a pocitem rozostřeného životního horizontu.

Právě proto výhrůžka spojená s kasuárem tak snadno ovládne celý večer. Nabízí totiž něco, co běžný život postavám neposkytuje: jasný úkol, termín a důsledek. Do jedné hodiny se musí někdo rozhodnout. Najednou už nestačí všechno komentovat, ironizovat nebo rozebírat. Je nutné překročit plot.

A dotknout se něčeho skutečného.