Patřím sama sobě, to je moje doma

Trang Do se narodila ve Vietnamu, ale od svých pěti let žije v Čechách. Od roku 2008 začala psát blog o Vietnamcích v Čechách, posledních deset let pod názvem Asijatka. Zároveň hraje v seriálech i reklamách a tvoří obsah na sociální sítě. Teď shrnula své postřehy na téma, kde leží Českovietnamsko a jak se v něm žije, ve své autobiografické prvotině Asijatka v Česku.

Více než patnáct let se zabýváte rozdíly mezi vietnamskou komunitou v Čechách a Čechy. Co se můžeme naučit my od Vietnamců a co jste naopak přebrala od Čechů?

Je toho docela dost. Lidé by si mohli z vietnamské mentality vzít přístup ke komunitě, rodině a takovou tu pospolitost. A z české mentality bychom se mohli učit humor a taky jednu dovednost – Češi jsou manuální zruční a umí všechno kvalitně spravit. A to se mně vždycky moc líbilo.

Vzájemný vztah obou komunit je plný stereotypů. Jaké jsou stálé a jaké se třeba vynořily teprve nedávno?

Tak se klasicky týkají vietnamského podnikání – tedy pracovitost mých krajanů. Nebo také ohledně skvělých studijních výsledků vietnamských studentů. Dnes vnímám třeba stereotyp v pohledu na integrované vietnamské mileniály. Že jsme draví a velmi cílevědomí. A nálepka o podnikavosti nám zůstala. Spíš bych ale řekla, že je to syndrom imigrantského dítěte. Snažíte se uspět v životě, aby „oběť“ rodičů nepřišla vniveč.

Jste jako druhá generace Vietnamců žijících v Čechách otevřenější, než byli vaši rodiče? Přináší to pozitiva nebo negativa?

Určitě jsme. Hlavně je to díky menší jazykové bariéře, znalosti prostředí a místních poměrů. Rozhodně to přináší hlavně pozitiva. Komunity vznikají a zanikají. Ta naše se bude akorát více fragmentovat, což už bylo způsobené tím, že se větší pohraniční komunity pomalu rozpustily po Česku, protože v pohraničí už nebyl byznys, takže se rodiny stěhovaly do vesnic a obcí, kde otevíraly večerky. Doufám ale, že nám ta pospolitost a cit pro komunitu nikdy nezmizí.

Jak fungují vtahy mezi vietnamskými dívkami a českými chlapci a naopak? Změnilo se to v průběhu let? Přeje starší generace smíšeným vztahům? Je druhá generace otevřenější?

Určitě změnilo a více se otevřelo. Byť spousta mladých lidí stále musí před rodiči své vztahy tajit, dokud to nebude něco serióznějšího, i když jde čistě o vietnamské páry. A rodičům jde hlavně o to, aby se jejich děti co nejdříve provdaly a oženily a měly brzo vnoučata. A ideálně, aby tam nebyla jazyková bariéra, ale pak jsou stejně rádi, že jejich dítě neskončí na ocet. Ať už si pak vezmou kohokoliv. Druhá generace rozhodně je otevřenější. Štěstí a partnerství nevnímáme černobíle.

Čtou vás vaši rodiče? Jaké jsou reakce z jejich generace a z vaší? Nenapadlo vás někdy psát pro vietnamskou komunitu o Češích?

Rodiče mě nečtou, ale taťka se občas podívá, co kam napíšu a pak to krátce a ironicky okomentuje. Píšu primárně pro českou společnost. Jazyk i humor mi jsou bližší, ale chystám malý projekt, který bude věnovaný vietnamské komunitě v Česku.

Vzájemnými vztahy se zabýváte dlouhou dobu, některá témata se cyklicky opakují – nahlížíte na ně třeba jinak než před 15 lety?

Ano, to máte pravdu. Rozhodně nahlížím, lidé se mění, stejně jako jejich názory a to je dobře. Na některé situace se už nedívám tak idealizovaně nebo černobíle. A rodinná témata vidím jako něco, co se bude odkrývat pomalu s uvědomělejší druhou generací, která mluví otevřeněji o rodinných traumatech. Jsem hlavně ráda, že se česká společnost dozví o tom, že řešíme podobné vztahové problémy, které jsou navíc umocněné generačními a kulturními rozdíly.

Kdy se chováte víc česky a kdy víc vietnamsky?

Hodně vietnamsky se chovám při vaření pro kamarády. Jídla udělám až moc a na konci ideálně ještě nakrájím ovoce. A pak vím, že se budu chovat částečně vietnamsky při výchově dětí. Budu je vést k velké míře pospolitosti, ale zkusím to vybalancovat s osobními hranicemi a individualismem. Nebo když jdu k někomu na návštěvu, mám tendenci se jim hrabat v kuchyni a uklízet. Pardon všem českým kamarádům. A česky se chovám třeba na návštěvě: neupejpám se, když mi někdo nabídne občerstvení :).

Jsou pověrčivější Češi nebo Vietnamci? Sledujete víc nešťastná čísla nebo černé kočky?

Myslím, že Vietnamci, a to o podstatný kus. Náboženství a spiritualita mají v naší kultuře mnohem hlubší místo. Jsou součástí každodenních rituálů, a to hlavně rodinných. Sledujeme čísla a z nich počítáme, jaké dny jsou „hezké“ pro to, abyste třeba koupili dům nebo si vzali svoji životní lásku. Věříme zkrátka na vyšší moc, předky a jejich ochranu, či trest. Je to takový morální ukazatel, zároveň může být občas až moc konzervativní a dogmatický. Možná proto víc tíhneme k magii čísel a symbolům, ale to by bylo na delší povídání. Jen bych chtěla říct, že je za mě čínský zvěrokruh o něco přesnější 🙂

Čím se aktuálně zabýváte?

Momentálně se věnuju na volné noze marketingu. Mám pár klientů, se kterými řeším hlavně obsah na sociální sítě. Můj hlavní fokus je ale teď kniha Asijatka v Česku, protože je kolem toho navázaná spousta jiných aktivit, třeba audiokniha, a chystám také pár akcí na příští rok. Co mi ale dělá velkou radost je, když vyhraju casting a můžu si zahrát v reklamě. To je moje radost.

Narodila jste se ve Vietnamu, od pěti let žijete v Čechách a zároveň máte povahu světoběžnice. Kam patříte?

To je hezká otázka, na kterou neodpovím jednoznačně. Patřím hlavně sama sobě, to je moje doma. Pak mám úžasnou skupinu kamarádů a rodin, kteří mi dělají takové mentální doma a vím, že tam patřím. Přijde mi, že patřím všude, protože si svoje doma nosím vždy s sebou. Ale fyzicky mě to momentálně táhne k moři. Cítím se velmi dobře v Andalusii. Ale Praha, jó Praha. Sem budu patřit navždycky, i když se odstěhuju na druhý konec světa.