Zakázané barvy: O kráse, zradě a zakázaných touhách v Japonsku

Zakázané barvy nejsou jen jedním z nejodvážnějších románů japonského klasika Jukia Mišimy, ale také fascinujícím portrétem vnitřního rozporu, touhy a moci krásy. V příběhu mladého homosexuála a jeho staršího mentora se zrcadlí autorova vlastní identita – rozštěpená mezi estetickou fascinaci, společenská očekávání a skrytou touhu. Mišimova posedlost krásou, tělem a tragickým gestem naplnila svůj vrchol v jeho šokující rituální sebevraždě (seppuku) – i díky tomu čteme Zakázané barvy jako dílo hluboce osobní a vizionářské. V českém vydání v překladu Jana Levory dostává tento kultovní román nový hlas, který osloví čtenáře i dnes svou nejednoznačností, erotickým napětím i filozofickou hloubkou.

Když v roce 1951 začal Jukio Mišima publikovat první část románu Zakázané barvy (v orig. Kindžiki), způsobil tím tichou, ale hlubokou revoluci v japonské literatuře. Dnes je toto dílo považováno za jeden z nejodvážnějších a nejintelektuálněji provokativních románů 20. století. U nás nyní román vychází ve skvostném překladu Jana Levory, a otevírá tím čtenářům nejen dveře do poválečného Japonska, ale především do komplikované duše jednoho z nejrozporuplnějších literátů moderní doby.

Mišima v příběhu spojuje zdánlivě protichůdné motivy: krásu a zkaženost, fascinaci smrtí a hledání smyslu života, umění a tělesnost. V centru románu stojí dva muži – starý, cynický spisovatel Šunsuke, a mladý krásný Júiči, který v sobě teprve začíná objevovat homosexuální sklony. Zatímco Šunsuke vidí v Júiči nástroj pomsty vůči ženám, které ho v životě zradily, Júiči lavíruje mezi vlastními touhami, očekáváním společnosti a přetvářkou. Mezi nimi se rozehrává temná hra, jejímž skutečným hybatelem je vnitřní rozpolcenost autora samotného.

Zakázané barvy nejsou jen příběhem o homosexualitě, ale především o vnitřní nesvobodě, o konfliktech mezi identitou a očekáváním. Mišima v románu reflektuje své vlastní rozštěpení mezi tradiční japonské hodnoty a moderní individualismus, mezi obdiv k mužské kráse a nemožnost naplno žít svou orientaci. Ne náhodou literární kritici často upozorňují, že Šunsuke i Júiči jsou dvě tváře jednoho autora – intelektuál a estét, pozorovatel i účastník.

Román je hluboce zakořeněn v japonské kultuře a její symbolice. Už samotný název Kindžiki, doslova „zakázané barvy“, odkazuje na středověké pravidlo, že určité barvy směly nosit jen osoby vysokého postavení – ale zároveň také na erotický podtext slova „barva“, které v japonštině označuje smyslnost a sexualitu. Mišima zručně propojuje estetiku s erotikou, děj s filozofií, a vytváří tím dílo, které zůstává mnohovrstevnaté i po více než sedmi dekádách od svého vzniku.

Čtenář formovaný literárním kánonem Západu v Zakázaných barvách možná uslyší ozvěny Dostojevského, Prousta či Geneta. Mišimova jazyková elegance, důraz na tělesnost i existenciální úzkost však zůstávají ryze japonské – stejně jako autorovo hluboké přesvědčení, že skutečná krása je vždy spjata s destrukcí.

Zakázané barvy jsou výjimečné i tím, že odvážně zobrazují tehdejší japonskou gay komunitu – svět skrytých kaváren, parkových setkání a dvojí morálky. Mišima tento svět neodsuzuje, ale vykresluje ho s estetickým obdivem i tragickým podtextem. Je to svět, v němž touha naráží na tradici a autenticita na společenskou masku.

České vydání románu v nakladatelství Argo, doplněné erudovaným doslovem, přináší nejen silný příběh, ale i jedinečný vhled do života a díla autora, jehož smrt byla stejně teatrální jako jeho literatura. Zakázané barvy nejsou románem pouze o zakázaných touhách – jsou především zrcadlem vnitřní nesvobody, kterou autor sdílí se svými čtenáři s nebývalou otevřeností.