Pátrání po slovech a ženách ztracených v historii

Jak vznikal Oxfordský slovník angličtiny? A podílely se na něm i ženy? A co se z jazyka ztrácí, když ho bereme jako něco, co je pro všechny stejné, a některých skupin se zkrátka nezeptáme? Na těchto otázkách postavila australská spisovatelka Pip Williamsová svůj debut Slovník ztracených slov. Ten se stal celosvětovým bestsellerem a do svého čtenářského klubu si ho vybrala herečka Reese Witherspoonová. Kde se ale vzala ona prvotní inspirace? Položili jsme autorce několik otázek.

# Úvodní otázka je pro mě jasná: původ Oxfordského slovníku angličtiny asi není pro současné australské autory téma, které by se vyloženě nabízelo. Kdy vás napadlo, že Slovník ztracených slov napíšete?

Přečetla jsem si knihu Profesor a šílenec od Simona Winchestera a moc se mi líbila. Je o vztahu mezi editorem slovníku Jamesem Murrayem a jedním dobrovolníkem, který mu posílal příklady toho, jak byla slova užitá v literatuře. Proces vzniku Oxfordského slovníku mě hrozně zaujal, ale po dočtení mi v hlavě pořád vrtaly otázky, na které jsem nedokázala odpovědět. Například pokud všechny definice psali pouze muži, do jaké míry mohlo první vydání Oxfordského slovníku postihovat způsoby, jakým slova užívaly ženy? A pokud všechna slova, která se do slovníku dostala, musela pocházet z textového zdroje, tak jaká slova se ztratila, protože je nikdy nikdo nezapisoval – co slova, která používali negramotní, chudí nebo ženy vykonávající ženské práce? Pořád se mi vracely dvě otázky – vnímají muži a ženy významy slov jinak? A pokud ano, nechybělo prvnímu vydání Oxfordského slovníku něco?

# Podařilo se vám to tehdy zjistit?

Začala jsem po tom pátrat, ale nikde jsem na tyhle otázky nedokázala najít odpověď. Zato jsem natrefila na zajímavý příběh jednoho ztraceného slovíčka. V roce 1901 se zjistilo, že z prvního svazku vypadlo slovo bondmaid (v českém překladu bylo použito existující, avšak řídce používané slovo bezvolnice, pozn. red.). Tohle slovo znamená něco jako nevolnice nebo otrokyně a nikdo neví, jak přesně se ztratilo. A odtud se odvíjí můj příběh – začíná malou holčičkou, schovanou pod třídicím stolem, kde vznikají definice všech anglických slov. Chtěla jsem zjistit, jak ji ta slova mohla v průběhu dospívání ovlivňovat a jak mohla ona ovlivňovat slova, s nimiž se setkávala.

# Jen těžko si dovedu představit, jak rozsáhlé rešerše jste kvůli psaní musela provést. Slovník ztracených slov se octl v užším výběru Ceny Waltera Scotta, která se uděluje historickým románům, takže je vaše verze Oxfordu z 19. století očividně bezchybná. Můžete nám ten proces trochu nastínit?

Když dostanete nápad na příběh založený na skutečných událostech a skutečných lidech, který se odehrává na druhé straně světa, rešerše jsou opravdový oříšek. O historii Oxfordského slovníku angličtiny vzniklo spoustu vynikajících publikací, jenže já chtěla vyprávět příběh, o němž historické záznamy nemáme. Pokud jsem to všechno chtěla dobře vystihnout, musela jsem se vydat přímo do Oxfordu. A tak jsem to taky udělala.

Bydlela jsem přímo na Oxfordské univerzitě a to mě dostalo do správného badatelského rozpoložení. Každý den jsem se procházela po ulicích a představovala si, kam by se asi Esme mohla vydat a co by tak mohla vidět. Pustili mě do archivů nakladatelství Oxford University Press a ukázali mi původní lístky se slovy a citacemi, sloupcové korektury slovníkových svazků, fotky a dopisy lidí, o nichž jsem psala. Byl to neuvěřitelně intimní proces a myslím, že jsem ta slova a lidi poznala způsobem, jaký by jenom z odborných publikací nebyl možný. Dospěla jsem k závěru, že slova mají stejně jako lidé svůj příběh, svoji osobnost. Doufám, že se mi to v románu aspoň částečně povedlo zachytit.

# Možná to není ten nejdůležitější motiv, ale v knize hraje důležitou roli i tragický stín Velké války.

Velká válka začala v době, kdy byl Oxfordský slovník skoro hotový, ale přinesla takové hrůzy, že na to byla potřeba nová slova. Když jsem si dělala rešerše, došlo mi, jak nedostačující jsou v emocionálních či traumatizujících chvílích slova. Nejenže nedokážou vyjádřit naše zkušenosti, ale navíc mohou být zneužita jako zbraň či k oklamání celých národů. Historii jen zřídka necháváme úplně za sebou a všechny tyto problémy se nás stále týkají.

# Slovníku ztracených slov se jen v Austrálii prodalo 400 000 výtisků, audioknih a e-knih, v USA jsou ta čísla podobná a ve Velké Británii to byl „covidový bestseller“ – doteď vyšel ve více než 30 jazycích. Podle mě za to vděčí své přístupnosti, a navíc je to knížka pro knihomoly.

Slovník ztracených slov vyšel během pandemie. Tehdy chtěla většina lidí utéct realitě přítomného okamžiku a můj příběh jim přesně tohle umožnil. A jeho obliba podle mě taky pramení z toho, jak moc se ta myšlenka nabízela, a přece ji do té doby nikdo literárně nezpracoval – jakmile vás jednou napadne, že by mohl být Oxfordský slovník angličtiny genderově předpojatý, už se nevyhnete myšlenkám na to, které další texty jsou na tom podobně: pochopitelně historické publikace, ale taky encyklopedie, ústavy, zákony. Je to nekonečný seznam. Slovník ztracených slov vyšel v době, kdy celý svět přemýšlel nad tím, jakou roli hrají v naší společnosti ženy. Jestli je slyšet jejich hlas, mají své zastoupení a mohou v klidu žít bez omezování. Všechny tyto aspekty jsou v mém příběhu zahrnuté, ale ne prvoplánově. Možná rezonoval právě tím.

# S českou překladatelkou Ester Žantovskou jsme strávily hodiny rozebíráním toho, která slova v překladu použít – musela se vypořádat s tím, aby byla dobová, odpovídala stylisticky a v neposlední řadě musel sedět jak jejich význam, tak umístění v abecedě. Ozvali se vám někteří překladatelé a překvapili vás některými otázkami?

To, že mou knihu někdo překládá, je nesmírná čest a chtěla bych Ester Žantovské poděkovat, že strávila tolik času a úsilí převodem z angličtiny do češtiny. Jedna věc je přeložit slovo a úplně jiná převést význam textu, takže se skláním před těmi, kteří to dokážou. Nicméně jsem od překladatelů dostala jen pár dotazů. Nejednou jsem přemýšlela, proč tenhle můj román o angličtině rezonoval s tolika mluvčími jiných jazyků. Nakonec jsem dospěla k názoru, že v jádru ten příběh vůbec není o konkrétních slovech. Spíš jde o to, čích slov si v naší společnosti (vlastně ve všech společnostech) považujeme – tahle otázka je všeobecně platná.

# Mám tři čerstvě dospělé syny, a ti když se setkávají s konkrétními příklady toho, jaké ústrky ženy v průběhu dějin zažívaly, často reagují nevěřícným „WTF?!!?“. Měla jste od mužských čtenářů podobné, i když třeba trochu sofistikovanější reakce? Je pro ně šok, když se dozvědí o „zapomenutých“ slovníkářkách?

Jen málo lidí šokuje, že se na ženy, které na prvním vydání Oxfordského slovníku pracovaly, zapomnělo – něco takového jsme se naučili očekávat. Vlastně mi muži píšou docela často a jejich reakce bych mohla rozdělit do dvou kategorií. Hodně jich píše, že je to přimělo uvažovat o tom, jak se žilo jejich matkám a babičkám. Vyprávějí mi o těchto inteligentních, energických ženách a vyjadřují lítost, že jim dobové postoje zabránily naplno využít svůj potenciál – přesně jako se to stalo Esme. Ostatní s někým chtějí sdílet svůj zájem o Oxfordský slovník (nebo nějaký podobný akademický projekt). Víc je zaujala historie tohoto mimořádného počinu než role žen, ale ráda bych si myslela, že si teď lépe než předtím

# Na závěr musíme zmínit vaši novou knihu Knihařka z Oxfordu.

Když jsem dopisovala Slovník ztracených slov, byla jsem z toho trochu přešlá. Ještě jsem nebyla připravená z Oxfordu odejít a taky jsem měla pocit, že jsem vypověděla jen polovinu příběhu – tu z pohledu středostavovské ženy. Chtěla jsem se na onu dobu a místo podívat ještě očima ženy z pracující třídy.

V archivech nakladatelství Oxford University Press jsem narazila na filmový záznam žen, které těsně po první světové válce pracovaly ve vazárně. Sledovala jsem, jak skládají vytištěné archy do složek a pak z nich sestavují knihy. Napadlo mě, jestli se někdy zastavily a přečetly si, co to skládají a řadí. V tu ránu jsem věděla, že musím vyprávět další příběh. Knihařka z Oxfordu se Slovníkem ztracených slov souvisí jen volně, není to vyloženě pokračování. Ty knihy se drží za ruce. Navzájem se obohacují, ale dají se číst nezávisle na sobě.