Orhan Pamuk v Doxu: slovo se stalo obrazem, obraz slovem

Literární dílo tureckého spisovatele a nobelisty Orhana Pamuka je uznávané po celém světě, jeho výtvarná tvorba však dosud zůstávala širší veřejnosti neznámá. Výstava Orhan Pamuk: Útěcha věcí nabízí poprvé vhled do autorova výtvarného, konceptuálního i fotografického díla. Výstava v pražském DOXu potrvá do 6. 4. 2025.

Srdcem výstavy je expozice istanbulského Muzea nevinnosti, které Orhan Pamuk otevřel v roce 2012 a které od počátku koncipoval paralelně se svou stejnojmennou knihou. Návštěvníci se prostřednictvím 41 „kabinetů kuriozit“ projdou milostným příběhem literárních hrdinů Kemala a Füsun. Fiktivní příběh o nenaplněné lásce Kemala, bohatého syna továrníka, a jeho půvabné sestřenice Füsun je v expozici „odvyprávěn“ prostřednictvím předmětů denní potřeby románových postav.

Výstavu Orhana Pamuka uspořádala v Praze umělecká ředitelka DOXu Michaela Šilpochová, podle které je istanbulské Muzeum nevinnosti jedním z nejoriginálnějších spojení literatury a vizuálního umění: „Orhan Pamuk se o vztah slova a obrazu zajímá celý život. V případě Muzea nevinnosti se mu podařilo románový čas přenést do prostoru a příběh odvyprávět prostřednictvím obyčejných každodenních předmětů. Tyto předměty současně přibližují život v Istanbulu druhé poloviny 20. století, tedy Istanbulu Pamukova mládí. V širším slova smyslu pak vypovídají i o naší vlastní nostalgii po hmatatelném a konkrétním světě, něčem, co nás stále ještě dokáže vrátit k výsostně lidskému rozměru osobních příběhů.“

Turecký spisovatel chtěl být v mládí výtvarníkem a architektem. Vlastně jakoby se mu slovo připletlo do cesty až sekundárně. Na prolínání zobrazeného a psaného je ostatně postavený celý koncept výstavy. Ta začíná zamlženými obrázky a projekcemi Istanbulu. Pamukův byt s terasou s výhledem na Bospor. Moře, lodě, rackové, pohled na mešitu… Autor píše a kreslí… a dívá se na důvěrně známé panorama, které se ale v detailech stále mění. A pak sejde do města a fotí. Zvláštní oranžové istanbulské světlo, ve 3 hodiny ráno. Další část výstavy. Fotky ze zapadlých míst města. Pořízené v letech, kdy musel mít kvůli výhrůžkám fundamentalistů bodyguarda. A pak už vitríny Muzea nevinnosti.

V přítmí nasvícené minivýlohy se surrealisticky a nostalgicky nainscenovanými předměty denní potřeby. Sklenice čaje nebo ouza, popelník s vajgly, fotky, průkazky, ale i lebky nebo vycpaní ptáci, kostry ryb, stejně jako krabička od olejovek. Napadne vás automaticky Jan Švankmajer, ale jen jako první pocit. Tohle je jiné, víc reálný odcházející čas než pouze podvědomá imaginace.

A pak sál s dokumentárním filmem a detaily z Pamukovy výtvarné práce. Zdokumentovaná určitá posedlost s vedením literárně-výtvarných deníků, které jsou vědomě chystány jako artefakty.

A konečně místnosti věnované jednak skicám a výtvarným přípravám pro zatím poslední román Morové noci (ano, i tak vzniká kniha – od náčrtů a kreseb!), který se chystá k českému vydání na začátku února 2025, kdy je v plánu, že by autor přijel do Prahy, jednak jeho konfrontaci křesťanské a islámské výtvarné a symbolické tradice. Výstavu končí fotky z autorského pracovního stolu. V tradičním tvůrčím binci takových míst leží vedle sebe tužky, pera, štetce a barvy. Protože to je Pamuk a jeho umělecký svět, kde jedno nejde oddělit od druhého.