Arenasova karnevalová cubalibre

„Diktatury jsou stydlivé, naduté a naprosto nudné“, napsal kubánský spisovatel Reinaldo Arenas (1943–1990) ve své slavné autobiografii Než se setmí (1992) a právě třicet let po jejím českém vydání vychází překlad jeho nejrozsáhlejšího románu Barva léta, který dokončil nedlouho před svou dobrovolnou smrtí a jímž jako by chtěl nabídnout protilék na všechny tyranie: je opovážlivě erotický, nic a nikoho nebere vážně a překypuje břitkým humorem.

Dějovou osu tvoří velkolepé oslavy, které v Havaně roku 1999 pořádá u příležitosti padesátého výročí své vlády diktátor Fifo (třebaže ve skutečnosti je to výročí čtyřicáté, „kterému Fifo přidal deset let, protože má nade všechno rád kulatá čísla a publicitu“) a jež vrcholí velkým karnevalem. Na nich se v groteskním ztvárnění objevují nejrůznější postavy a postavičky z kubánské i světové politiky a kultury, a především z Arenasova života. Jak totiž sám napsal v předmluvě, kterou rozmarně umístil doprostřed románu, „jistým způsobem má toto dílo za cíl bez glorifikace a bez nabubřelého moralizování zachytit tu rozverný, tu rozervaný život velké části mladých Kubánců, jejich touhu užít si mládí a být takoví, jací jsou. Převládá tu podzemní vize homosexuálního světa, který se zcela jistě nikdy neobjeví v žádném světovém a tím méně kubánském periodiku. Tento román se niterně pojí s jedním z nejaktivnějších období mého života a života těch, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech byli mladí.“

Barva léta zároveň představuje jakousi svéráznou čítanku kubánské a šířeji hispanoamerické literatury. Román začíná rozsáhlou veršovanou divadelní hrou, v níž se kubánská romantická básnířka Gertrudis Gómezová de Avellaneda snaží uprchnout z Fifových oslav a na člunu se dostat z Havany na Floridu. Na havanském nábřeží Malecón se shromáždí dav, který jí spílá, zatímco na nejjižnějším floridském ostrově Key West je na její podporu uspořádána velká manifestace. Propukne vášnivé básnické klání, v němž se parodují soudobí i minulí klasici kubánské poezie a vzniká tak karibská, sžíravě satirická obdoba Hiršalova Párkaře.

V dalších částech románu Arenas vzdává parodický hold svým velkým vzorům a přátelům Josému Lezamovi Limovi a Virgiliu Piñerovi, dělá si legraci z nabubřele barokní mnohomluvnosti Aleja Carpentiera a po svém variuje typicky hispanoamerická témata diktátora a utopie. A aby toho nebylo málo, mezi jednotlivé prozaické kapitoly vložil Třicet třaskavých hříček, v nichž si bere na paškál své přátele i nepřátele a které názvem a stylem odkazují na kubánský veleromán Tři truchliví tygři Guillerma Cabrery Infanteho.

Tento román je však také neveselou a pesimistickou alegorií Kuby a autorovým rozloučením se životem. Arenas ho koncipoval jako čtvrtou část volného autobiografického cyklu, který nazval pentagonie a o němž v úplném závěru předmluvy píše: „Napsat tuto pentagonii, kterou ani nevím, jestli dokončím, mi skutečně zabralo mnoho let, ale mému životu, který se už chýlí ke konci, také zásadní měrou dalo smysl.“