„To Medvěd chtěl, abych napsala jeho příběh,“ říká Hannah Goldová, autorka románu Poslední medvěd

Poslední medvěd je příběh holčičky April, jež se spřátelí s ledním medvědem a rozhodne se ho zachránit. Dojemný příběh ukazuje, že každý bez ohledu na věk a sílu může vykonat velké činy a přispět k záchraně života na naší planetě. V Británii získal několik ocenění a byl přeložen do 24 jazyků.

# Měla jste vždycky ráda zvířata?

Ano, odjakživa. Jako malá jsem měla bílou kočku, nosila jsem ji kolem krku jako nějakou šálu. Umřela, když mi bylo patnáct, a mně to dočista zlomilo srdce. Napsala jsem o tom tehdy povídku do školy. Zní to trošku morbidně, ale tenkrát jsem poprvé svůj smutek přetavila do příběhu. Moje učitelka byla nadšená, a jestli to prý můžou otisknout ve školním časopise. Kategoricky jsem odmítla – bylo mi patnáct a nechtěla jsem, aby se všichni dozvěděli, že jsem tak smutná kvůli kočce.

# A psát jste chtěla taky odjakživa?

Už odmalička. Chodila jsem do knihovny a hltala jednu knihu za druhou, zvlášť ty o zvířatech.

# Kdy jste dostala nápad na Posledního medvěda?

Věděla jsem, že chci napsat knihu pro děti – to byl vždycky můj největší sen –, ale trvalo mi roky, než jsem se k tomu dostala. Asi jsem se bála začít, protože co kdyby se mi ten sen nesplnil? Ale pak jsem měla takové těžké období, byla jsem hodně smutná a jedna kamarádka nadhodila: Co kdyby ses vrátila k psaní? Nechceš si zkusit splnit svůj sen? Tak jsem si k tomu sedla, že to vážně zkusím, a vtom jsem v duchu spatřila ledního medvěda. Viděla jsem ho docela jasně a zdálo se mi, že má nějaký příběh a chce, abych ho vyprávěla.

Tehdy jsem o ledních medvědech nevěděla zhola nic. Tak jsem si o nich začala hledat informace a postupně se přede mnou vynořovaly další prvky příběhu. Měla to být kniha pro děti a chtěla jsem, aby byla o náklonnosti mezi dítětem a zvířetem, protože mám takové knížky ráda. A snažila jsem se jejich přátelství zachytit opravdu do hloubky.

# Navštívila jste Špicberky?

Když jsem dělala rešerše k Poslednímu medvědovi, přemýšlela jsem, kde vlastně lední medvědi žijí. A tehdy jsem objevila Medvědí ostrov. Nemohla jsem tomu uvěřit! Pak jsem zjistila, že se tak jmenuje, protože tam lední medvědi žili dřív, ale teď už se tam kvůli tajícím ledovcům nedostanou. Hned jsem měla jasno. Na Medvědím ostrově se skutečně nachází meteorologická stanice, ale při psaní jsem nechtěla příliš zabředávat do detailů ohledně toho, jak to tam vypadá doopravdy – nakonec jsem musela něco upravit, aby se mi to hodilo do příběhu.

Po dopsání první verze jsem se hrozně moc chtěla podívat do Norska, abych si to zažila na vlastní kůži, ale dostat se na Medvědí ostrov, který sice patří k souostroví Špicberky, jenže leží od ostatních ostrovů poměrně daleko, není jen tak. Je to chráněná mořská oblast a turisté tam nejezdí.

Takže jsme se místo toho vydali do Tromsø v severním Norsku, což je jedno z nejsevernějších osídlených míst. Je to tam úžasné, dokonce tam mají knižní festival! Strávili jsme tam pět dní v době, kdy byl polární den, přesně jako v Posledním medvědovi. Nádhera – čisto, čerstvý vzduch, hory, pláně, půlnoční slunce… Skoro celou dobu tam bylo zamračeno, až poslední večer se vyjasnilo. S manželem jsme seděli na takovém vrcholku, kam se lidé chodí dívat na to, jak se slunce skloní k obzoru, ale nezapadne. Tou dobou už byly třeba dvě hodiny v noci, pořád ovšem bylo jasno.

Až když jsem psala pokračování – teď na podzim vychází v originálu druhý díl –, konečně jsem Špicberky navštívila, to bylo loni.

# A viděla jste tam nějaké lední medvědy?

Bohužel ne. Byla jsem tam o svých narozeninách a hrozně mě to zklamalo, protože jsem si to moc přála. Ale viděla jsem velryby, papuchalky, chobotnice a polární lišky.

# Když jsem tuhle knížku ukazovala kolegyni, ptala se mě, jestli vím, co mám dělat, kdybych někdy natrefila na ledního medvěda. Netušila jsem, a ona na to: To je v pořádku, lední medvěd se o všechno postará.

No ano (smích). Teď vzniká překlad do dánštiny a práva se prodala i do Norska – a onehdy mi na Instagramu napsala jedna dívka ze Špicberků, protože se jí ta knížka moc líbila, a že prý jsem Špicberky zachytila dokonale, což je ten největší kompliment. Ale prodat práva do Norska bylo trochu komplikované, protože ve skutečném životě nechcete děti nabádat, aby se přibližovaly k divoce žijícím medvědům.

# Četla jsem, že na Špicberkách se dokonce nesmí chodit beze zbraně.

Na kraji města Longyearbyen jsou cedule, které před ledními medvědy varují. Za hranicemi města byste se měli pohybovat v doprovodu lidí, kteří mají zbraň a světlici, a jako první vždycky vystřelí ze světlice, protože ledním medvědům nechtějí ublížit.

Když o té knize ve školách a na festivalech mluvím s dětmi, vždycky jim zdůrazňuju, že ve skutečnosti to takhle není, a píšu o tom i v poznámce na konci knihy. K ledním medvědům se nepřibližujte a nezkoušejte jim dávat burákové máslo (smích).

# To jsem si při čtení přesně říkala – jestli by lední medvěd opravdu slupnul ovesné sušenky s burákovým máslem, nebo spíš vás.

Povídala jsem si o tom s lidmi, kteří tomu rozumí, a medvědi opravdu mají tak trochu mlsný jazýček, rádi si dají třeba med – a burákové máslo by jim nejspíš taky chutnalo. Problém spočívá v tom, že jejich hlavního zdroje potravy, tuleňů, kvůli klimatické změně ubývá, takže přicházejí k lidským obydlím a hledají jídlo tam.

# A viděla jste lední medvědy aspoň v zoo?

Ne, přiznám se, že já zoologické zahrady moc nemusím, nemám ráda zvířata v kleci. Chápu, že dělají hodně pro záchranu zvířat a ošetřovatelé mají zvířata rádi, ale nechodím tam ráda.

# Lední medvědi v pražské zoo na mě vždycky působili hrozně smutně. A to máme vážně krásnou zoo, ale ledních medvědů mi tam bylo vždycky líto.

No ano, lední medvědi v přírodě nezůstávají na jednom místě, migrují, při hledání potravy dokážou urazit po ledu velké vzdálenosti.

# Jezdíte s tou knihou po školách?

Ano, dělá mi to velkou radost.

# Na co se vás děti ptají?

Nejdřív jim vždycky vyprávím o knize a proč jsem ji napsala, a pak si povídáme o tom, co by mohli udělat pro planetu oni. April v knize v jednu chvíli řekne: Jen si představ, kdyby každý na téhle planetě udělal aspoň něco! Tak o tom vždycky vyprávím dětem, ať už jich je deset, třicet, nebo dvě stě: Představte si, že by každý z vás udělal jednu jedinou věc, protože jedině takhle něco změníme. Jedna věc je s ledními medvědy soucítit, ale přeměnit ten soucit v čin, to je to, na čem záleží. A může to klidně být maličkost.

# Mluvíte s dětmi o tom, že se narodily do světa se spoustou problémů, které nezpůsobily, ale budou se s nimi muset nějak poprat?

Je to velká výzva. Jako autorka nechci děti poučovat a kázat jim, primárně je to dobrodružný příběh, a hlavně chci, aby je čtení bavilo. Když si z toho i něco odnesou, je to bonus. Ale vědí o tom, hodně z nich to dost trápí. Měla jsem přednášky pro děti ve Švýcarsku, ve Francii… a po celém světě je to stejné. Dětem na tom záleží a dělají si starosti. Ale pro spoustu z nich je ten problém abstraktní. Co přesně je globální oteplování, co přesně je klimatická změna? Jak to uchopit? Takže se dětem vždycky snažím zprostředkovat, o co tady jde, a povzbudit je – že stačí třeba něco zasadit, a už jen to něco znamená.

# A jaké další tipy jim dáváte?

Drobnosti. Třeba že mají do školy chodit pěšky nebo jet na kole, jíst míň masa, třídit odpad… snažit se toho míň kupovat. Nebo když jdou na pláž, tak aby se mazaly opalovacím krémem, který není toxický – spousta jich má v sobě látky, které ubližují korálům. Když si dáváte ryby, tak aby byly z udržitelného chovu… Prostě spousta maličkostí. A nejde o to, aby se snažily být dokonalé, to není možné, ale co kdyby si každý vybral jednu věc?

Ta hlavní změna samozřejmě musí vzejít od velkých společností a vlád, ale musíme na ně vyvíjet nátlak.

# U nás vyjde knížka na podzim a tou dobou se objeví v Británii vaše třetí knížka – pokračování Posledního medvěda. Vždycky jste věděla, že chcete napsat druhý díl?

Poslední medvěd je pro mě hoooodně osobní, je to poměrně srdeční záležitost. Medvěda mám moc ráda, je pro mě jako moje dítě. Vydání téhle knihy mi změnilo život. A končí docela emocionálně (ale podotýkám, že neumře žádný lední medvěd!). A protože měla docela úspěch, dokonce vyhrála několik cen, tak mi hodně píšou děti a ptají se: A co bylo s April a Medvědem dál? Vrátí se April na Špicberky a setkají se ještě? Občas mi dokonce navrhují, jak by to mohlo pokračovat: ‚April se vrátí na Špicberky a zachrání všechny medvědy!‘ Takže jsem v nakladatelství nadhodila, že bych chtěla napsat pokračování, a oni souhlasili.

Jedna z mých nejoblíbenějších věcí je to, když mi píšou čtenáři z cizích zemí, že se jim kniha moc líbila. Teď vyšla v Nizozemsku, hodně oblíbená je v Německu, Turecku, Španělsku. Vždycky mě zahřeje u srdce, že poselství knihy je univerzální napříč jazyky.

# Máte doma polici, kde jsou všechna vydání?

Ještě všechna nevyšla, celkem jich je myslím čtyřiadvacet, ale ta, co už vyšla, tam mám.

# A všechna vydání mají stejnou obálku?

Kromě USA a Kanady. Ilustrátor je úžasný, jmenuje se Levi Pinfold a dělal obálky Harryho Pottera k 20. výročí prvního vydání, ty, co jsou ve čtyřech různých barvách podle kolejí. V Británii je hodně známý a jeho ilustrace k Poslednímu medvědovi jsou dokonalé. Líbí se mi, že jsou tak realistické, dobře se mu daří zachytit Arktidu a tamější přírodu. Nevím, jak to máte tady, ale když Poslední medvěd vyšel v Británii, byla to docela událost, protože dětské knihy tam takhle prostě nevypadají, takže v knihkupectvích dost vyčníval.

# Jak se vám líbí v Praze?

Moc! Jsem tady teprve jeden den, ale včera večer jsme se tu už byli trochu porozhlédnout. Hrozně se mi líbí zdejší dlážděné ulice, budovy – orloj, řeka… Praha má v cizině docela jméno, všichni vždycky říkají, že se sem prostě musíte podívat. Tak doufám, že tu nejsem naposledy.