Evropanka – svérázná pocta všem ukrajinským ženám vzdorujícím drsné době

„Vymítat děs je ženská práce,“ tvrdí Evropanka Alexeje Sevruka v uhrančivém vyprávění o tom nejdůležitějším, totiž o schopnosti přežít a dokonce se radovat, byť třeba na ruinách. V Polesí žijí a umírají Ukrajinci, Židé, Němci, Rusové i Češi ve všednosti katastrof, jako jsou války, či hladomor. Čtenář v mohutném dějovém toku jen lapá po dechu, tu tam snad vzpomene na klasika Issaca Bashevise Singera či na současnou hvězdu Guzelu Jachynu. A nedá se nic dělat, nejsilnějším hlasem současné česky psané literatury je tato kniha mladého ukrajinského autora. Jáchym Topol

 Román Alexeje Sevruka, básníka, prozaika, publicisty, překladatele Evropanka je živelným proudem zdánlivě nahodilého vyprávění pamětnice Marie, přičemž jednotlivé příběhy a historky prochází napříč „krátkým“ dvacátým stoletím, zejména se autor zaměřuje na období druhé světové války a stalinismu na Ukrajině. Tato svého druhu rodinná kronika (složená ze silných obrazů a vzájemně provázaných příběhů) zachycuje nejen osudy ústřední rodiny, ale také širokou paletu dalších postav a figurek, které dohromady skládají pestrou románovou mozaiku života v (zejména) Žytomyrské oblasti Ukrajiny od dvacátých let dvacátého století až de facto do současnosti. Podává svědectví o kritických neuralgických bodech ukrajinských dějin, ale také například zprostředkovává zkušenost s emigrací v pokročilém věku.

Plátno vyprávění je místy potrhané, popálené a tedy fragmentární, tříští se do menších příběhů osobnějšího rázu, do kterých někdy až brutálně pronikají dramatické „velké“ příběhy východní Evropy. Jednotlivé zachycené události a příběhy na sebe navazují asociativně, nedodržují časovou souslednost a vyžadují po čtenáři nejen vyšší míru pozornosti, ale také alespoň základní orientaci v historii minulého století. Vypravěčka volně přechází mezi jednotlivými obdobími, avšak – a v tom je jedno z nejsilnějších poselství díla – tím ukazuje nejen neoddělitelnost historických epoch (neboť ty na sebe navazují ve vztahu příčiny a důsledku), ale také relativizuje mnohdy černobílý náhled na minulé události.

Jsou to zejména dějiny Ukrajiny dvacátého století, viděné z perspektivy zezdola, které čtenáře nenechávají na pochybnostech, že se ocitáme v jedné ze Snyderových „Krvavých zemí“. Prohraný boj o nezávislost. První ukrajinský hladomor, kdy to ještě nebylo nejhorší a chleba z pece ještě nikdo neodnášel. Kolektivizace, jež znamenala odebrání půdy rolníkům, těm, co se o ní starali po staletí. Druhý hladomor, kdy lidi mřeli jako mouchy: člověk si sedl uprostřed ulice a už nevstal. A mohl být rád, že nezešílel a nesnědl vlastní děti. Druhá světová válka, v níž si Hitler myslel, že dokáže zlomit někoho, kdo před tím zažil Stalina. Holokaust. Poválečný hladomor a všednodenní život sovětské Ukrajiny. Výbuch Černobylu a perestrojka, nabytí vytoužené nezávislosti a nakonec emigrace. Vše, co vyprávěčka snese na jednu hromadu – na přeskáčku, útržkovitě, nebo k čemu se opakovaně vrací – je beze sporu také evropskou zkušeností, která se v historických pamětech různých národů může promítat velmi odlišně.

 Sugestivní a místy velmi tíživý román má potenciál čtenáře strhnout svou divokostí a bezprostředností.