Berlínské město si žije vlastním životem. Ztraťte se v něm s Timurem Vermesem
U příležitosti vydání třetí knihy Timura Vermese s názvem U: Ztraceni v metru jsme natočili podcastovou epizodu #mojeargo na vlnách, a to s překladatelkou Michaelou Škultéty a spisovatelem a milovníkem vlaků, metra a Berlína Jaroslavem Rudišem. Zde Vám ho přinášíme přepsaný, nebo si ho pusťte v podcastových aplikacích.
# Přijeli jste metrem?
Jaroslav Rudiš: Já přijel tramvají.
Michaela Škultéty: Já vlakem.
# Metrem jsem přijela já. Naštěstí jsem se neztratila.
JR: To jsme vystřídali skoro všechny dopravní možnosti, které v Praze jsou.
# Jak se vám metrem po četbě téhle knížky cestuje?
MŠ: Během překládání jsem se přistihla, že když jsem v Praze, začínám preferovat tramvaje. Přece jenom jsem z toho neměla úplně dobrý pocit.
JR: (smích) To je vtipné. Když jsem to četl, taky mě tam pojala určitá hrůza, ale zase ne taková. Musel jsem myslet na svou prvotinu Nebe pod Berlínem – prostě se to nějak propojuje, protože i tam se dějí divné věci. Napsal jsem ji před dvaceti lety a podle mě není náhoda, že Timura Vermese berlínské metro taky fascinuje. Je to opravdu fascinující organismus. Takové město pod městem. Berlín nahoře je pořád o krok napřed, pořád se někam pohybuje, roste nebo smrskává, ale v metru…
MŠ: To metro si žije vlastním životem.
JR: Vlastním životem, jakoby mimo čas.
MŠ: Takže to vlastně sedí.
JR: K té zápletce i k atmosféře, kterou ta kniha má, i k popisovanému šílenství.
# Představíte ji trochu? O čem ta kniha je?
MŠ: Má jednoduchou zápletku. Dva lidé nastoupí v Berlíně do metra, je večer, trochu už pozdě, ale zase ne strašně. Chtějí se akorát dostat domů, ve vagoně jsou sami, metro jede a jede a jede…
JR: … a jede… a pořád jede. Jede a vlastně se vytrhlo ze systému a čas tam přestává hrát roli, žije si to tam svým životem.
Myslel jsem při tom na jednu povídku, kterou napsal švýcarský spisovatel Friedrich Durremat a kterou mám hrozně rád – milujou ji všichni fanoušci železnic. Jmenuje se „Tunel“, ve Švýcarsku je to povinná četba. Tam zajede vlak do tunelu, někde mezi Bernem a Curychem, ještě na staré trati, přesně vím, o který tunel jde, protože jsem tam kvůli tomu jel, zatímco dneska už to vlaky víceméně objíždějí. Tenhle tunel by vlak normálně projel za tři minuty, ale on v tom tunelu nějak zůstane viset, a jede a jede a jede, cesta se zrychluje. Lidi propadají panice a skončí to tak, že se hrdina dostane do kabiny strojvedoucího a zjistí, že tam nikdo není a vlak se řítí někam do středu Země. Je to taková existenciální povídka, která má silný tragikomický tón, že se bojíte a zároveň se bavíte. A Vermes tuhle povídku určitě musí znát.
# Co je na německém metru tak zvláštní, že to přitahuje spisovatele?
JR: Mně se tenkrát líbila určitá otřískanost která tam zůstává dodnes. Líbilo se mi, že tam zůstává staré metro. Berlín býval rozdělený, těžce se do toho investovalo, bylo to složité jako máloco, dokonce tam byly dvě linky, které jezdily pod východním Berlínem a spojovaly Západ a Západ. Na to jsem hodně myslel, když jsem tu knihu četl, a to právě ve skvělém překladu Michaely Škultéty, protože ta knížka je i jazyková výzva, jak si hraje s jazykem… Líbilo se mi, že to metro ožívá, že ho slyšíte. Dodává té knížce rytmus, jako by to metro mluvilo.
Jak se ti to překládalo?
MŠ: Řeklo by se, je to novela nevelkého rozsahu, bude se to překládat snadno, čte se to jedním dechem.
# Skoro celé dialog, krátké věty.
MŠ: Ano. Je to taková kingovská povídka, která se čte sama, člověk listuje a chce vědět, jak to dopadne, kde jsou a jaké to má vysvětlení. Oni totiž vědí, že to, co se jim děje, není možné, ale přece se jim to děje.
A pak jsem při překládání zjistila, že je to opravdu výzva, protože jednak tam musí sedět každé slovo – opravdu to vytváří rytmus jedoucího vlaku nebo to bezčasí, a jednak ty dialogy jsou taková staccata slov nebo vět a to musí perfektně sedět a je hrozně těžké se do toho trefit. Ze všeho nejtěžší asi bylo, že hodně užívá pasívum – to, co se jim děje, se jim děje, oni nejsou hybateli.
JR: To je pravda.
MŠ: A on užívá infinitivy, užívá trpný rod, je to všechno takové neurčité – málokdy je ve větě podmět a to je v češtině hrozně těžké.
# Hlavní hrdinka je žena a věty, které se dějí jí, jsou celou dobu jen v infinitivu.
JR: To mě taky zaujalo. Člověk si na tu divnost rychle zvykne. Já to vnímám tak, že to, co se jim děje, je tak trochu šílené, jediní dva lidé ve vagonu, pak tedy zjišťují, že ve vedlejším vagonu ještě někdo je, občas někoho zahlédnou ve stanici – jsou to duchové, nebo zaměstnanci…
MŠ: Vlastně to, že někoho zahlédnou, je ještě děsivější.
JR: Člověk si říká: konečně lidi, ale ono to vlastně je ještě děsivější… Jako by i tím zestručněním jazyka, jeho maximálním zjednodušením, vyvolával ještě větší tíseň.
# Šla by z toho udělat audiokniha?
MŠ: Vím, že existuje, a sice jsem ji neslyšela, ale prý je ještě děsivější, lidi ji hodně chválili. Určitě to má potenciál takové krátké rozhlasové hry. Když se tam přidají všechny ty zvuky, musí to být úplně fantasticky hororová „poslýchaná“.
JR: Já jsem si to dokonce představoval jako takový film, dokonce beze slov, že se to všechno zfilmuje, ale prakticky se tam nemluví, ale ta atmosféra by se tam dala zachytit. Ale skutečně jsem myslel na tu rozhlasovou hru, že by to byla perfektní látka pro rozhlas, která by tomu médiu nabídla spoustu zajímavých možností, jak to ozvláštnit.
MŠ: On je to vlastně scénář.
# Na druhou stranu jsou tam grafické prvky. Přeškrtnuté věty, různé velikosti písma, text lítá po stránce…
MŠ: O tohle se v rozhlasovém zpracování přijde, ale podle mě se to maximálně vykompenzuje tím, že si tam bude moct maximálně vyhrát zvukař. Něco se ztratí, něco se získá… Za mě určitě skvělý.
JR: Podle mě si s tím může vyhrát i čtenář. Já třeba rád čtu knížky nahlas, i svoje vlastní při psaní, a tady se to vyplatí taky, protože dostanete ten zvláštní zvuk té knížky, toho metra, který z toho možná necítíte, ale je tam.
# Co se jim děje? Zdá se jim to?
JR: To je dobrá otázka. Nemůžeme prozradit všechno, protože je to krátká knížka a stojí za to se do ní začíst, ale je to halucinace, zlý sen… To se vám na začátku může zdát. Nastoupíte do metra, jedete ke kamarádce, máte tři čtyři stanice a ono to jede dál a žádné stanice nepřicházejí.
MŠ: Mně se na tom strašně líbí, že určité vysvětlení dostaneme, ale přitom ho nedostaneme. To je podle mě často slabé místo i skvělých hororů – u Kinga, jakmile na konci přijde to vysvětlení, tak to ztratí část kouzla.
JR: Strach, který nejde vysvětlit, je úplně nejděsivější.
MŠ: Tady o to kouzlo nepřijde. To mi přijde jako obrovské plus.
JR: Že není úplně dořečena. I o těch postavách se něco dozvíme, ale ne všechno, ani nevíme, jestli to, co o sobě řeknou, je pravda, a je to jen naťuknuté a v tom naťuknutí cítíte za tím nějaký příběhy. Ty říkáš, že je to King a horor, ale mně se líbí, že to má i vtip.
MŠ: Je tam sarkastický humor.
# „Uvízl Stalin někdy ve výtahu?“
JR: Přesně. A takových míst je tam víc. Tenhle humor si s Timurem Vermesem spojuju a podle mě není pro německou literaturu úplně typický. U Už je tady zas jsem se řezal smíchy a myslím, že je to právem nejen velký německý, ale i český bestseller.
MŠ: Je pravda, že u Už je tady zas se v Německu dost diskutovalo, co je tohle za humor a je přípustný. Češi se samozřejmě smáli a neřešili to. Ale tam se hodně řešilo, jestli se vůbec můžeš smát Hitlerovi.
JR: Já myslím, že jo. Že diktátorům bychom se měli smát, hlavně smát. Humor je skvělá zbraň, která třeba proti Putinovi zabírá, protože takoví lidi humor nesnášejí, protože humor je svoboda. Už je tady zas četli v mém okolí úplně všichni, jak v Německu, tak tady. Vlastně se mi líbilo i filmové zpracování.
# Potom tu byla druhá knížka Hladoví a sytí, to už se Češi tolik nesmáli.
MŠ: To už se tolik nesmáli a možná byli trochu zklamaní. Za mě je ta knížka výborná, ale je to trochu něco jiného než Už je tady a U je zase něco jiného než obě ty knihy. Každá jeho kniha je naprosto jiná. Kdyby člověk nevěděl, že to napsal stejný autor, tak to asi nepozná. Bojím se, že Hladovým a sytým trochu ublížilo, že lidé chtěli další Už je tady zas. Jak v Německu, tak v Česku.
JR: Navázat na takový bestseller je asi hodně těžké, v Německu se jí prodaly miliony.
# To byla jeho prvotina?
MŠ: Pod jeho jménem ano, předtím působil řadu let jako ghostwriter. Takže je na jeho prvotině vidět, že byl vypsaný.
JR: A je tam něco středoevropského a já musel při čtení myslet na Švejka. A líbí se mi, že tahle knížka je jiná, ale zůstává tam ten humor.
MŠ: Ten humor podle mě zůstal i v Hladových a sytých. Tam by člověk taky řekl: uprchlická krize, tam se humor nehodí, bude nekorektní, a on tam dostal skvělý, cynický, sarkastický humor.
JR: Humor je podle mě důležitá věc. Aby vynikl, tak je tam potřeba i nějaké šílenství a smutek, nebo v tomhle případě horor, ale mám humor rád a dobrého humoru není nikdy dost.
# Mluvili jste o hororech a teď i o Švejkovi, ale mně to trochu připomínalo absurdní drama, Becketta, Kafku.
MŠ: Jo, to je taky pravda. Čekání na Godota, čekání na stanici, která nepřichází…
# Čekání na stanici, která nebude děsivá.
JR: To je pravda, tuhle středoevropskou tradici bych tam cítil.
MŠ: Pěkná divadelní aktovka by z toho koneckonců mohla být taky.
JR: To je taky pravda, ale já si myslím – a teď popírám trochu to, co jsem řekl –, že to skvěle funguje ve fantazii čtenáře, a jakmile by se to zhmotnilo do filmu, tak už by to třeba nezafungovalo.
MŠ: Nutně už je tam nějaká interpretace, která to posune…
JR: Ale nějaké obrazy to vytváří, tak možná by to fungovalo.
MŠ: Záleží, kdo by to dělal a jak by to uchopil.
JR: Ale námět na určité zpracování to je. Vlastně jsem si i říkal, a nevím to, neznám se s ním, jestli neměl námět na nějaký film, ze kterého pak vznikla tahle pekelná jízda.
# A vy jste se s autorem setkala, Michaelo?
MŠ: Já jsem se s ním setkala, když se překládala knížka Už je tady zas a potom když přijel do Prahy v rámci celosvětového, minimálně celoevropského turné, kde tu knížku představoval. Byla v projektu Listování, takže přijel na zahájení projektu.
JR: Jaké to bylo?
MŠ: Výborné, mělo to velký úspěch. Sám z té knížky četl a bylo to zajímavé. Je to hrozně milý, příjemný chlápek, a potom když přišel k tomu mikrofonu a četl Hitlera, tak lidi odskakoval, protože se neskutečně proměnil a šel z něj strach.
# Ten by z něj možná šel i po napsání téhle knížky.
MŠ: Asi ano, protože mi říkal (konzultovala jsem s ním něco, co nebylo jasné), že když má čtení z téhle knížky, tak se lidi na konci bojí přijít pro podpis, asi že si říkají, jestli není nějaký psychopat.
JR: I ta obálka se mi mimochodem líbí, s tím účkem, protože je to takové ikonické U – U-bahn čili metro, podzemní dráha, to každý v Berlíně zná.
MŠ: Černočerná tma a světla vlaku, který se řítí do neznáma.
# A vevnitř text, který připomíná jedoucí vlak.
JR: To se mi moc líbilo, jak to zní. Dalo by se to číst jako taková divná báseň!
# Nechystáte se napsat něco z českého metra? Už máme dvě knihy z berlínského metra, švýcarský vlak, i ve Winterbergovi jsou vlaky…
JR: To je pravda, napsal jsem i jednu knížku, která je propojená pražskými tramvajemi. Jmenuje se Potichu a propojuje ji linka 22, kterou mám moc rád. Jede z Hostivaře na Pražský hrad, až na Bílou horu, takže spojuje dějinná místa. Praha je krásné tramvajové město, Berlín má to metro, tam je víc linek, je to rozlehlejší město a tramvaj jezdí prakticky jen ve východní části, ale jinak je Berlín hlavně město toho U-Bahnu. Zatímco když myslím na Prahu, jsou to ty tramvaje, překrásné Tatry… Všem německým kamarádům, co jedou do Prahy, doporučuju, ať se svezou třeba linkou 22.
MŠ: Praha je tramvajové město a Berlín je město metra S-Bahnu, nadzemní rychlodráhy.
# Jak je tamější metro velké?
JR: Myslím, že devět linek, ale jsou dlouhé. A taky je berlínské metro mnohem starší a je to tam cítit – první linka je, pokud se nepletu, z roku 1902. A hned po budapešťském metru je nejstarší, zatímco my máme metro ze 70. let. Berlínské metro na těch nejstarších linkách dodnes jezdí hodně pomalu a skutečně se tam můžou dít divné věci. Jsou tam třeba tunely, které směřují nikam – neexistující propojky a linky. Dokonce je tam několik postavených stanic, které tam pořád jsou, ale nikdy se nezprovoznily. Teď se jednou stanici kus od Braniborské brány jenom projíždí.
MŠ: Nebo v těch odbočných tunelech dokonce našli, že si tam někdo udělal byt.
JR: Nebo sklad zeleniny.
MŠ: Takže to sedí.
JR: Já jsem dokonce jednou viděl chlapa, jak vešel do tunelu. Tak jsem si říkal, že to není možný, zdálo se mi to, nebo ne? Ale myslím, že se mi to nezdálo.
MŠ: A nikdo se nediví.
JR: Nikdo se nediví. On šel po straně a nebyl to strojvedoucí. Tohle má Vermes rozhodně nastudováno, ví, o čem vypráví, že jsou tam tyhle stanice duchů a tunely vedoucí nikam.
# Já jsem při čtení myslela na budapešťské metro, které jsem navštívila a je krásné, ale hrozně malé, měla jsem skoro pocit, že si sáhnu na strop. A oproti tomu naše pražské metro, to je ve srovnání s tím obrovské.
JR: To je regulérní podzemka, dlouhé vlaky pod zemí – nevím, jestli tam vlaky v Berlíně takhle dlouhé. A takové historické linky jako v Budapešti jsou i v tom Berlíně – to bych taky všem doporučil se svézt, U-Bahnem.
# Takže až pojedete do Berlína, jeden den si vyhraďte jen na metro.
MŠ: Možná až ten poslední, kdybyste se ztratili.
JR: Kdybyste si vzali tuhle knížku. I v tom Nebi pod Berlínem jsou sebevrazi, takže se tam taky objevují duchové. Ale všem to doporučuju. V Praze se svézt tramvají a v Berlíně výlet S-Bahnem, třeba okružní linkou, a pak středem Berlína a pak metrem, U jedničkou a dvojkou, která je nad zemí, ale pak sjedete do tunelů… A vzít si tuhle knížku.
# Poslední otázka pro oba: komu byste ji doporučili?
JR: No… Tak určitě těm, co jezdí rádi do Berlína. A kdo má rád trochu horor.
MŠ: Fanouškům Stephena Kinga a všem, kdo mají rádi vlaky.
JR: A metro.
MŠ: Možná pak to metro uvidí trošku jinak než dřív.
JR: Kdo má rád horory, zároveň trochu humoru a Berlín.
Autor článku
