Dětská vzpoura proti dospěláckému světu – to je Poslední bratr

Před 82 lety, dne 24. listopadu 1940 doplula do přístavu Haifa loď Atlantic, přeplněná evropskými Židy, kteří doufali, že se po nesmírně náročné cestě dostali před bránu vysněné a zaslíbené země, kde konečně spočinou v bezpečí. Měli za sebou příšerné zkušenosti, byli doslova oškubáni o majetek, museli dlouho v nelidských podmínkách čekat na nalodění a pak přetrpět cestu na palubě lodi, kde pro sedmnáct stovek lidí bylo k dispozici jen pět záchodů, krutě se nedostávalo jídla a mezi cestujícími se rozšířila tyfová infekce. Přesto byli konečně tam, kam se upínaly všechny jejich naděje.

Jenomže byla válka, Palestina, kam se toužili dostat, bylo horké území pod britskou správou, a lodě plné nechtěných zoufalců se nikomu nehodily. Atlantic nebylo totiž první plavidlo, které do Haify s nevítanými pasažéry dorazilo. Ale právě lidé z Atlanticu posléze doputovali na ostrov Mauricius (tam je pak zavřeli do starého napoleonského vězení), kde se odehrává děj knihy mauricijsko-francouzské autorky Nathachy Appanah Poslední bratr.

Vypráví ho Rádž. Je to starý pán a celý dospělý život mu trvalo, než se odhodlal vypravit k hrobu Davida, svého „posledního bratra“. Davida, židovského chlapce z Prahy, s nímž prožil krátké, intenzivní a hluboké spojenectví. Rádž v době, kdy se s Davidem setkal, ani náhodou nežil v žádné idyle, ale na rozdíl od Davida alespoň netušil, že světem hýbe ničivá válka. Čím si musel projít malý David, to zjistil, až když po tom začal v dospělosti pátrat.

Musím se přiznat, že já jsem tuhle stránku moderních dějin, tenhle díl z komplikované skládačky druhé světové války objevila až před několika lety, když jsem Posledního bratra četla poprvé. V knize samotné ale najdeme jen náznaky, takže pokud byste si chtěli její obsah dosadit do širšího kontextu, musíte trochu pátrat. Pro ucelený obrázek doporučuji třeba článek M. Boráka.

Rádž ovšem v době, o které vypráví, neměl o daných souvislostech ani potuchy. Prožíval si své bolesti i radosti na území i v čase ohraničenými slovy tady a teď a taky jeho pramalými představami o světě za břehy jeho rodného ostrova. Ten jeho svět byl rámován především matčinou láskou, otcovou krutostí a steskem po ztracených bratrech. Setkání se zjevením v podobě blonďatého kluka za plotem vězení v něm vzbudilo naději, zvědavost a odvahu. Těžko říct, co to setkání mohlo vzbudit v opuštěném Davidovi. Co měl za sebou, si můžeme jen představovat, nikdy se to nedozvěděl ani Rádž.  O jejich společném dětském dobrodružství Nathacha Appanah vypráví s ohromnou něhou a empatií, a přestože nad dětskými hlavami jejích dvou hrdinů neustále citelně visí hrozba dospěláckého světa, dostaví se i (nejen čtenářské) uspokojení z klukovské vzpoury proti němu.

Jenomže děti ve válkách nevyhrávají.