Marek Technik: „Jsem tak trochu ďáblův advokát“

Marek Technik v srpnu vydal výrazný románový debut s názvem Varování. Na pozadí příběhu dvou žen – matky a dcery – ukazuje, jak snadno se i mezi blízkými lidmi rozevře hluboká komunikační propast. Zároveň se dotýká neuralgických míst soudobé společnosti, v níž se (nejen) racionalita a víra staví do nesmiřitelné opozice. Díky porozumění pro různorodost lidských povah, jemné pletivo rodinných vztahů, ale i historickou podmíněnost názorů, které štěpí dnešní společnost, nabízí vrstevnatý román, v němž spíš než přímky schematicky narýsovaných idejí najdeme labyrint možností.

# Marku, vím, že jsi náruživý čtenář a napsal jsi také řadu literárních recenzí. Kdy jsi pocítil nutkání přejít na druhou stranu a začít psát? Bylo pro tebe těžké jít s kůží na trh?

Chuť psát u mě tolik nesouvisí s recenzováním, jako spíš se čtením knih jako takovým. Psaní recenzí může dejme tomu tříbit a rozšiřovat uvažování o literatuře. Ovšem pokud čtenář hltá větší množství knih, je nabíledni, že zároveň rozvíjí zálibu v rozmanitosti témat i formálním uchopení. Je fascinován košatostí toho, co je všechno v literatuře možné. Což pak v mém případě plynule navazuje na zkoumání specifických hledisek, situací, postav a myšlenek, které jsem zatím nikde nenašel – nebo alespoň ne ve spojení, které bych si představoval. S tím samozřejmě vzniká touha takový literární tvar skutečně zformovat. No, a pakliže je tahle touha dost silná a jiné knihy ji prostě dostatečně nenaplňují, zbývá jen krok k tomu, pokusit se ji naplnit vlastními silami. Takže v tomto směru to pro mě těžké nebylo – prostě jsem psal to, co jsem si představoval, že bych chtěl sám číst.

# Základní dynamiku románu dává komplikovaný vztah dvou žen, matky a dcery, mezi nimiž se v jisté chvíli otevře komunikační propast. Co tě lákalo na volbě těchto dvou hrdinek? V čem se navzájem liší? Rád se díváš do propasti?

„Dívat se do propasti“ – ano, to je pěkně řečeno. Abych si trochu zanejmdropoval, budu volně parafrázovat Susan Sontagovou: Myslím si, že dospělý člověk, který se nechce před světem uzavřít, nemá nárok uhýbat v reflexivním pohledu před temnotou jakékoli propasti.

Lákala mě na tom spousta věcí. V základu asi ten konflikt dvou lidí, kteří si jsou blízcí, ale vzhledem k okolnostem i vlastnímu založení se od sebe nezadržitelně vzdalují a plují vstříc samotě. Chtěl jsem, aby to byl vztah rodiče a potomka. Zároveň jsem chtěl uchopit ono trochu křiklavé téma náboženských blouznivců, apokalyptiků a konspirátorů, v jehož pavučinách a síťových labyrintech se měly moje postavy ztrácet. Z čehož záhy vyplynulo, že by to měl být vztah matky s dcerou. Protože vztah otce se synem mi připadal jako klišé a vůbec se mi jej nechtělo v tomto kontextu ztvárňovat. Kombinace otec–dcera v současném románu pak snadno konotuje neblahé představy, jako je vyhlídka na nějaké zasuté trauma ze zneužívání. Matka se synem pak zase příliš trpí na Oidipa. Dvě ženy, mezi nimiž zeje generační průrva, ale které spojují silná pouta, se mi zdály jako ideální představa.

Dalším motivem bylo, že mi v literatuře, obzvlášť v současné české beletrii, chybí určitý typ hrdinky, který jsem se v postavě Karolíny pokusil oživit. A nakonec v tom hrálo roli i to, co mi na psaní připadá velmi lákavé: Že se člověk může pokusit opustit sám sebe, tvořit skrze text únikové strategie a proměňovat se v někoho jiného – alespoň k takové hranici, kdy je to ještě věrohodné a dejme tomu relevantní pro čtenáře.

# Na str. 103 románu se píše: „Karolína Mapalová má dneska spoustu času – pro sebe a svoje studium. S malými přestávkami sedí u počítače prakticky už od rána, prochází článek za článkem a vytváří si strukturu.“ Vypadala tvoje práce na knize podobně?

Jak v čem. Zjistil jsem, že sice dokážu prakticky neomezenou řadu dní rešeršovat a načítat nejrůznější materiály, nebo prostě cokoli číst, ale psaní mě mnohem víc vyčerpává. Obvykle jsem se tedy některý den do rukopisu ponořil na několik hodin v kuse, ale pak jsem potřeboval mnohonásobně delší čas na regeneraci a na další promýšlení. Strukturu příběhu, které jsem se pak držel až do konce, jsem si nicméně vytvořil hned na začátku – to je pravda. Byť jsem tuhle původní koncepci během psaní několikrát i poměrně významně změnil, pokud mi to připadalo na základě nějakého nového nápadu přínosné.

# Proč jsi zvolil autorský pseudonym, a jaká k němu byla cesta?

Měl jsem svého času nápad na takový vtipný příběh se zrcadlícím se protagonistou, který měl být v jednom zrcadlovém odrazu spisovatel. Platon uvažoval o umění jako o výdobytku múzy, božské inspirace, kdežto Aristoteles pojímal umělecké dílo především jako techné, tedy jako produkt vytvářený spíš pomocí technické znalosti a řekněme řemeslné zručnosti než díky nějaké manické posedlosti. No, a protože Platonova koncepce je z mého pohledu trochu směšná a ve většině konceptuálních sporů těchto dvou antických hrdinů jsem na straně Aristotela, protagonistu jsem si tehdy pojmenoval Marek Technik. Když jsem pak později přemýšlel, jaký pseudonym si zvolit, uvědomil jsem si, že jsem se s tímhle jménem ve své představě už docela sžil, a tudíž není třeba obtížně vymýšlet jiné. Koneckonců Technik je přece existující pěkné české příjmení…

# V autorském medailonku jsi prozradil, že ti v osobnostním testu MBTI vychází typ ENTP, mohl bys nám přiblížit, co to znamená a jak se to promítá do tvého psaní?

Co se týče ENTP typu v MBTI testu, tak to má asi docela jednoduchou odpověď – ENTP je mimo jiné popisovaný jako „ďáblův advokát“, tedy člověk, co s oblibou, často jen ze zvědavosti promýšlí protichůdná, i vlastním názorům nepřátelská hlediska. Což lze při psaní románu stěží považovat za překážku. Kromě toho mám nerdovské zalíbení v určitém typu testování: MBTI osobnostní test, který vznikl už někdy během druhé světové války, je velmi populární a sdílený zejména v americké kultuře a z nějakého důvodu taky v jedné mikrobublině mých přátel. Je samozřejmě dobré nebrat to celé zase tak vážně, protože – jak trefně podotknul jeden můj známý – MBTI test má celkem šestnáct kategorií, tudíž má jen o trochu lepší charakterovou popisnost než dvanáct znamení zvěrokruhu.

# Kniha je strukturovaná do čtyř částí, první tři jsou nazvané podle různých „povzbuzováků“: Kofein, Methlyfenidát a Alkohol. Co tě k tomu vedlo?

Hlavní hrdinka Karolína Mapalová je člověk, kterému je blízké překračování některých hranic – což se týká také představ o sebevylepšování nebo prostě proměnách pomocí určitých substancí. Jelikož se zaměřuje především na duševní výkon, preferuje spíš budiče než nějaké trankvilizéry. Zároveň žije v izolaci, poměrně usedlým způsobem života, takže si určitě nefrčí dejme tomu v drogové klubové scéně. Nejprve je pro ni tedy celkem přirozeně základním stimulantem kofein. Jak ovšem postupuje její „manická fáze“, využije příležitost k zajímavějšímu experimentu a tak dál. Vzhledem k tomu, že je Varování do značné míry cosi jako román idejí, chtěl jsem, aby tam byla silně přítomná také fyzická složka, která veškeré intelektuální procesy zásadně podmiňuje. V čemž hraje samozřejmě důležitou roli také to, co člověk „bere“. Takže názvy povzbuzováků se staly ironickým rámcem pro vývoj jejího příběhu.

# Nechci nic prozrazovat, ale kniha krom jiného obsahuje sérii vtipných mikrorecenzí na řadu slavných knih, dokázal bys podobně lapidárně shrnout i tu svou?

 Pokud bych se držel ironického tónu oné kapitoly, na kterou narážíš, tak je Varování asi něco jako „Pokus o existenciální horor, který se chytrolínsky ukájí nad představou konce světa“.

# Knižně debutuješ velice vyzrálým, ambiciózním, propracovaným románem, tak se ptám: Máš šuplíky plné dřívějších literárních pokusů?

To je zajímavá otázka. Vlastně ani ne. Pouze pár povídek ještě ze školních let. Souvisí to asi s předchozí odpovědí – nejspíš sám u sebe považuju za smysluplné psát teprve tehdy, když si myslím, že nebudu recyklovat něco, co už tady bylo mnohokrát. Alespoň tedy do nějaké míry – člověk samozřejmě nemůže být zcela originální, protože to je holá nemožnost a koncept bytostné originality je mýtus. Nicméně před Varováním jsem začal psát jiný text, který jsem z nějakých důvodů odložil a snad se k němu ještě vrátím. Během práce na Varování jsem pak měl několik nových nápadů, a abych je alespoň v hrubých rysech uchopil, začal jsem psát další dva jiné texty. Takže se mi v šuplíku nahromadilo několik fragmentů.

# Je něco, před čím bys svoje čtenáře chtěl VAROVAT?

To bych určitě nechtěl. Ne snad že by nebylo před čím varovat, ale člověk, který ve veřejném prostoru před něčím varuje, se staví do pozice morální autority, nebo někoho, kdo prostě ví, jak by se ostatní měli chovat – a někým takovým nechci být. Myslím si, že je chyba, když se spisovatelé nebo obecně tvůrci uměleckých děl berou coby morální autority. Vede to k řadě nedorozumění a způsobuje nanicovaté konflikty. Neznamená to, že by spisovatel měl být nutně nemorální, ale vnímám jako chybu, když jej čtenář vidí jako vzor, jehož misí je radit, co člověk má a nemá dělat. Čímž jsem se ovšem s touhle odpovědí dostal do zřejmé pasti, protože se tady nakonec přece jen snažím před něčím varovat… Ale takový už je prostě život – plný paradoxů.