Letizia Kostner hovoří o překladu Josefa Pánka do italštiny

Knihu Láska v době globalních klimatických změn jsem přečetla pár měsíců před udělením ocenenění Magnesia Litera za nejlepší prózu roku 2018.

Kniha mě velmi překvapila a už během čtení jsem si v záchvatu nadšení a domýšlivosti říkala, že by to byla úžasná kniha na překlad. Zamlouval se mi autorův styl, jeho netradiční vztah k jazyku a k textu. To, že autor není „z branže“ mi přišlo nesmírně osvěžující. Navíc téma vykořeněnosti a relativizace – třeba pojmu „domov“ – je mi z různých důvodů hodně blízké.

Pak přišla Magnesia Litera, italský nakladatel Keller editore rychle koupil práva a já jsem rychle podepsala smlouvu.

S nakladatelem jsem si vyjednala velmi slušný termín odevzdání: půl roku na 153 stránek, a už jsem se viděla, jak pracuju v největším klidu a všechno zvládnu s tříměsíčním předstihem a levou zadní. Jenže…

Něco jiného je číst a něco jiného je překládat, za ta léta jsem si to mohla alespoň trochu víc uvědomit. Jakmile jsem na překladu začala pracovat, hned zkraje jsem narazila na první dvoustránkovou větu a můj klid byl ten tam.

Skutečně nejtěžší bylo se naladit na rytmus originálu a najít klíč k tomu, aby fungoval i v italštině, převést nepřetržitý monolog vypravěče, nekonečné odbočky, záplavu nejrůznějších informací, hektické tempo vyprávění, zkrátka celý ten bezbřehý chaos, který je vlastně dokonalým obrazem světa, v němž žijeme. A spolu s ním i poetičnost některých pasáží, Pánkův „mrazivý humor, který asi trochu zavání zoufalstvím“, jak dobře napsal jeden italský recenzent.

Bylo těžké neustále balancovat mezi absolutní přesností, kterou překlad vyžaduje, a totální odvázaností, kterou jsem potřebovala, aby se italský „Pánek“ podobal originálu.

Klíč jsem našla pravděpodobně ve chvíli, kdy jsem se přestala toho chaosu (a té knihy) bát a začala se svou mateřštinou nakládat odvážněji.

Mezitím jsem musela řešit milion jiných drobných i závažnějších problémů, měla jsem jich tolik, že jsem s nimi poprvé v životě obtěžovala i českého redaktora. Zajímalo mě totiž, jak (a jestli vůbec) řešil třeba tu Pánkovu s prominutím šílenou (punkovou) interpunkci.

Když jsem se setkala s autorem, otázka na interpunkci také padla. Pokud jste knihu četli, autora znáte nebo o něm na základě románu máte nějakou představu, asi si také dokážete představit, jak se na mě podíval a jak byl zděšen z toho, jak příšerná a úzkoprsá pedantka ho překládá. (Když jsem si pak na Světu knihy od něj nechala podepsat audioknihu, jako věnování mi ostentativně napsal „Ať žije interpunkce!“).

Další moje super inteligentní otázka zněla, jak moc modré je oranžovo-modré sárí indické protagonistky. (Na svou obhajobu uvedu jen to, že v italštině škála odstínů modré barvy je trochu jiná než v češtině: klín na české vlajce je pro nás blu, oči jsou většinou azzurri, azzurro je i moře, zatímco celeste je barva, která se nejčastěji spojuje s oblohou). Konsternovaný Pánek mi prozradil, že sárí má stejnou modrou barvu, jaká je na obálce knihy. Byla to cenná informace.

Párkrát jsem autorovi ještě napsala, abych se třeba ujistila (jak jsem už po několika měsících každodenního soužití s knihou tušila), že nemá cenu si hodiny googlovat jména indických nositelů Nobelovy ceny nebo některých indických jídel, protože si je prostě vymyslel. Autor mě také laskavě spojil se svým italským kolegou, který mi vysvětlil, jak vypadá jednoosá laboratoř a jak se jí říká italsky.

Když na překlad zpětně vzpomínám, mám pocit, že mi velmi pomohlo i to, že jsem během práce odjela na pár týdnů na Madagaskar a v tamních městech si na vlastní kůži zažila něco z toho kulturního šoku, z přelidnění, z randálu a chaosu, o kterém Josef Pánek píše.

Knihu jsem odevzdala včas. Spolu se souborem obsahujícím překlad jsem do nakladatelství poslala dlouhý e-mail, v němž jsem vysvětlila, že matematické symboly v textu jsem si nevymyslela, i to, že jsem na třináctou kapitolu nezapomněla (v knize není!), že vím, že interpunkce je, řekněme, netradiční, ale že to tak má opravdu být.

První redaktorka, která se až několik měsíců poté knihy ujala a byla možná příliš nezkušená a vystrašená, měla tendenci knihu tak trochu domestikovat. Druhá redaktorka se do knihy opravdu zamilovala a přijala (skoro) všechny její výstřednosti. I šílenou interpunkci (ano, pane Pánku!) jsme spolu – částečně – prosadily.

Kniha měla vyjít loni v únoru. Pak přišel koronavirus a všechno se zastavilo.

Italský „Pánek“ vyšel až teď. A mám z něj velkou radost.

A my podotkneme, že knihu v češtině můžete koupit na Kosmas.cz, nyní se slevou 20 %.