Nad Novákovým Kunderou a jeho ohlasy

Když mi – coby odpovědnému redaktorovi jeho knihy – Jan Novák po dlouhých čtyřech letech práce konečně poslal dokončený rukopis a já se do něj poprvé začetl, byly mi okamžitě jasné dvě věci: že autor neztratil nic ze svého výjimečného, břitkého stylu a údernosti podání – a že jeho kunderovská biografie po vydání vzbudí poprask. Neměl jsem však tušení, jak obrovský ten poprask bude.

Novákův životopis nazvaný prostě Kundera a opatřený podtitulem Český život a doba ještě nevyšel, a už se nad ním zvedla vlna nevole na sociálních sítích i v médiích: na základě rozhovoru, který autor poskytl Respektu, se na Facebooku nechal slyšet prozaik Jan Němec, že „mezi českými spisovateli je málo takových střelců jako Jan Novák“ a že se nyní „ukazuje, že střelci v tomto povolání neobstojí“; podobně pobouřeně reagoval na týž rozhovor třeba Adam Borzič v revue Prostor či Petr Pospíchal v Deníku Referendum – nikdo z nich ovšem knihu ještě nečetl. Tou dobou už ale mělo několik novinářů k dispozici tiskové pdf knihy, a tak se brzy začaly objevovat první recenze přečteného díla. Už zmiňovaný Respekt přinesl pozitivní hodnocení Jana H. Vitvara; následovalo zamyšlení Ondřeje Štindla na webu Echo24, v němž je kniha vyzdvižena jako „pozoruhodná, snad až obdivuhodná, taky velmi dobře napsaná“, a pochvalná noticka Kateřiny Svátkové na webu Českého rozhlasu, označující Novákův životopis za „propracovaný, čtivý, napínavý a zároveň štiplavý a kontroverzní“. Chválou nešetřil ani Ladislav Nagy v Deníku N; Novákova kniha je podle něj „závažnou výpovědí o době, s níž jsme se dosud nevyrovnali,“ a „vzbudí kontroverze. A to je velmi dobře. Je totiž velice cenným příspěvkem k rozvoji žánru kritické biografie v českém literárním prostředí.“ Obdobné nadšení dal najevo Josef Rauvolf; ve svém textu pro web České televize mj. ocenil „Novákovu pečlivou práci s textem“, „skvěle vypointované krátké kapitoly“ a vůbec celkovou výstavbu výkladu, a závěrem konstatoval, že „právě takovouto knihu jsme potřebovali, i pro její demytizující pohled“.

Zároveň se zmiňovanými pozitivními recenzemi se objevily dva texty přímo sekyrnické – z pera Ondřeje Slačálka na A2larmu a Petra Fischera v Salonu Práva (ten pak ještě se svým názorem na Novákovu biografii obešel nejednu rozhlasovou a televizní stanici: jednu chvíli před jeho svéráznými argumenty v mediálním prostoru nebylo úniku). Zcela mimořádnou pozornost věnovaly knize Lidové noviny: napřed se nad ní rozhorlila Jana Machalická, poté ji sepsul Radim Kopáč, nato ji odstřelil – dosti pochybným způsobem – Petr Zídek, a konečně ji snaživě parodoval Marcel Kabát. Za těchto mediálních přestřelek byla kniha slavnostně vypravena do světa – a proud ohlasů neustává: zklamaná recenze Ondřeje Konráda na webu Českého rozhlasu, vyvážená rozsáhlým textem Michala Bystrova v Deníku.cz; dlouhý, vznosnými literárněteoretickými odkazy naládovaný komentář Jana Váni na webu Hosta versus nadmíru pozitivní recenze Kateřiny Kadlecové v Reflexu, do toho jeden rozhovor za druhým se zastánci i kritiky Novákovy práce na ČT, DVTV, Aktuálně.cz či v Českém rozhlase, nadto ohlasy v bulváru, v zahraničí, o četných interview s autorem samotným ani nemluvě…

Jistě jsem v tom výčtu na něco zapomněl – a jistě bude reakcí všeho druhu nadále přibývat, diskuse podle všeho teprve nabírá na obrátkách. Už nyní, ani ne týden po vydání knihy, je však zjevné jedno: pozitivní a negativní ohlasy jsou co do četnosti vzácně vyrovnané. Spor o kunderovskou biografii Jana Nováka se zdá být další bitvou kulturní války, v níž se dva stejně silné tábory sváří tak usilovně, že nastalá vřava nakonec do jisté míry zastře předmět sporu. Takové prostředí přitom přeje polopravdám, nepravdám a mýtům. Neuškodí, když jich tu několik uvedeme na pravou míru.

Především není pravda, že Jan Novák snižuje literární dílo Milana Kundery. Naopak, o mnohých Kunderových textech hovoří v knize s maximálním uznáním; zcela explicitně se pak k věci vyslovuje v rozhovoru s Ivanem Adamovičem v Deníku N: „[Kunderovy] velké texty vždycky stály za čtení a budou za to stát vždycky. Případný čtenář, který by jeho dílo zavrhl, protože vyžaduje po spisovateli, aby byl morálním vzorem, by nejvíc uškodil sám sobě. Tomu bych řekl, Kunderu čtěte […] Je to sice komplikovaný člověk s podivným osobním příběhem, ale jako spisovatel je vynikající.“ Na druhou stranu ovšem platí, že se Novák – jak naznačuje i podtitul knihy – zajímá spíše o Kunderův život nežli o jeho dílo, a když už se Kunderovu dílu věnuje, zaobírá se většinou tím, jak se v něm odráží autorův život. Svým ustrojením není Jan Novák literární kritik či historik, nýbrž vypravěč, a to vypravěč mistrný, jakých je v moderní české literatuře málo; jeho ambicí je odvyprávět životní příběh Milana Kundery v jeho jedinečnosti i typičnosti a zasadit jej do pečlivě prokresleného pozadí Kunderovy doby, nikoli psát literárněkritické či literárněhistorické pojednání. (Není ostatně Novákovou chybou, že nám takové syntetické pojednání o Kunderově díle chybí: tady by si do svědomí měla sáhnout spíše tuzemská bohemistická obec.) Jakoby mimoděk se mu přitom daří opravovat obecně převládající mínění, že Kundera svému životopisu nepřikládá větší význam, že chce zcela zmizet za svými prózami, že důležité je pro něj jen a jen jeho dílo. Novák přesvědčivě dokazuje, jak Kunderu dlouhá léta trápilo, že nad svým životem nemá takovou kontrolu jako nad svým dílem, a že dělal leccos pro to, aby se na některé problematičtější kapitoly jeho života (ostatně i spisovatelské dráhy) zapomnělo, případně aby se jevily docela jinak, než jak se odehrály.

Není také pravda, že se Novák honí za senzacemi, zvláště těmi košilatými. Ano, píše i o Kunderových sexuálních eskapádách, občas je to čtení poměrně nepříjemné – ale sex je jedním z erbovních Kunderových témat, hraje v jeho díle zcela zásadní roli, a ignorovat to by znamenalo nepřistupovat k předmětu poctivě. Stejně tak Novák vůči Kunderovi necítí nějakou osobní zášť; ve svých komentářích Kunderova chování se sice nijak nevyhýbá příkrému hodnocení, ale tu a tam se mu do nich vkrádá pobavení, údiv či empatie, a místy dokonce překvapivé souznění. Nelze mluvit ani o autorově předpojatosti: Nováka při jeho pátrání po tom, kdo je vlastně Milan Kundera, pohání autentická zvídavost, je otevřen pozitivním i negativním svědectvím na Kunderovu adresu, jeho portrét světoznámého spisovatele není hotový předem, vyvíjí se s postupujícím autorovým poznáním a s výstavbou jeho textu. Že je z Novákova psaní patrný jasný názor a pevné hodnotové zakotvení, snad přece nemůže být na škodu věci. (Nemohu se zbavit dojmu, že tady kritikům vadí především Novákův nekompromisní antikomunismus a nechuť k mravní relativizaci, jejímž je Kundera ztělesněním).

Podobně by bylo možné pokračovat, ale zkraťme to: nejhorší službou dílu, životu a postojům jakéhokoli autora – tedy i Milana Kundery – je jejich zbožštění. Ve svobodné a kulturní společnosti není nikdo nekritizovatelný, o všem je možno a záhodno vést kritickou diskusi. Kunderovská biografie Jana Nováka nabízí do takové diskuse cenný příspěvek.

Lze toto smělé tvrzení nějak ověřit? Lze: když člověk nedá ani na doporučující, ani na odmítavé recenze a pustí se do četby Novákovy knihy sám.