Jako malý kluk jsem miloval knížky Dr. Seusse, plné praštěných tvorů a legračních básniček. V Divoké symfonii jsem chtěl stvořit podobný kouzelný svět propojující obrázky a verše, který by byl určený při novou generaci mladých čtenářů, a navíc jsem doufal, že se ještě trochu posunu. Divoká symfonie je sice hlavně knížka určená ke čtení nahlas, ale zároveň má i překvapivý hudební akcent. Pro každé ze zvířátek, jejichž příběhy se tu líčí, jsem totiž složil jeho vlastní skladbičku – krátkou a zábavnou, která odráží jeho osobité rysy – a díky novým technologiím tahle hudba doprovází ilustrace a básničky, čímž se z příběhu stává komplexní zážitek.
Vyrůstal jsem s klasickou hudbou. Moji rodiče byli vystudovaní hudebníci, kteří se rozhodli, že nebudeme mít doma televizi, a tak jsem místo toho hrál na klavír, zpíval v různých sborech a chodil na spoustu koncertů. V dětství pro mě byla hudba takovým tajným útočištěm. Uklidňovala mě, když jsem prožil zklamání, obracel jsem se k ní, když jsem si připadal sám, pomáhala mi vyjádřit radost a hlavně ve mně probouzela kreativitu a fantazii. Ještě dneska denně hraju na klavír – obvykle poté, co celý den strávím psaním.
Chtěl jsem vytvořit knihu, která by ponoukla mladé lidi k tomu, aby začali poslouchat vážnou hudbu a poznali, jak je silná a že může i bavit. Pomocí rozšířené reality dokáže knížka jakoby kouzlem zahrát konkrétní skladbu spojenou s konkrétním zvířátkem – třeba optimistickou a veselou u klokana, zamyšlenou a klidnou u velryby nebo praštěnou u divočáků nebo broučků. Navíc je hudba k mání i na různých streamovacích serverech, takže si ji čtenáři můžou pustit, kdy budou chtít. V ideálním případě by tahle knížka měla podpořit růst celé nové generace milovníků vážné hudby.
Vrstevnaté příběhy mám rád a ve svých románech se vždycky snažím propojovat různá témata. V případě Divoké symfonie jsem na těchto základech s ohromným potěšením vytvořil zážitek, který je mnohovrstevnatý v pravém slova smyslu, protože jsem použil tři různé jazyky zároveň – výtvarno, hudbu a poezii. Tak jako se opera snaží zaujmout diváky bohatou výpravou, dramatickou hudbou a lyrickým dějem, pokouší se Divoká symfonie vtáhnout čtenáře do hostiny pro oči, uši a mysl.
Vždycky jsem hudbu rád jak interpretoval, tak skládal. Před několika lety jsem se byl projít u močálu a poslouchal jsem, jak tu koncertuje spousta druhů žab – rosničky, kuňky, skokani –, připadalo mi to jako klasická fuga. Když jsem se vrátil domů, složil jsem skladbičku jménem Šťastné žáby a napsal k ní i básničku. A ten tvůrčí proces se mi tolik líbil, že jsem v tom pokračoval. A pak bylo těch zvířátek najednou dvacet a Divoká symfonie byla na světě.
Mojí osobní favoritkou je Labuť. Jako spisovatel trávím spoustu času o samotě, a ta mě hluboce naplňuje. Žijeme v digitálním světě a s pocitem, že přes naše přístroje musíme být neustále v kontaktu s ostatními, a Labuť je nenápadnou připomínkou toho, jak je důležité, aby člověk uměl trávit čas sám.
Je vědecky dokázáno, že pokud se dítě odmalička setkává s hudbou, podněcuje to v něm kreativitu, soustředění a emoční inteligenci. Když jsem byl malý (a dokonce ještě před narozením), moji rodiče mě intenzivně vystavovali hudbě, a já si myslím, že tyhle zážitky vybudily moji fantazii a tvůrčí schopnosti, které pro mě později začaly být tak důležité.
Moje maminka hrála v kostel na varhany, a tak jsem vždycky v neděli ráno sedával vedle ní na lavici a obracel jsem jí noty. Vzpomínám si, jaké propojení s ní jsem cítil, když jsem sledoval partituru a čekal, až přijde ta správní chvíle na otočení stránky. Tatínek zase zpíval ve vokálním kvartetu, a já si vzpomínám, jak jsem na jejich zkouškách poslouchal a žasl, jak složité a nádherné harmonie se dají vytvořit z pouhých čtyř hlasů. Postupně jsem zjistil, že hudba je opravdový univerzální jazyk, že rytmy a melodie na nás všechny působí velmi podobně, bez ohledu na národnost, pohlaví, kulturu nebo věk.
V dětství jsem všechny možné hádanky a rébusy miloval. Možná proto, že vždycky na Vánoce pro mě rodiče vymýšleli šifry, podle kterých jsem pak hledal dárky. Tyhle dávné bojovky mi vštípily lásku k luštění záhad, o kterou jsem se chtěl v Divoké symfonii podělit. A tak jsem na každé stránce ukryl pár rozházených písmenek, které může čtenář najít a složit z nich název hudebního nástroje. A taky tu je nenápadný čmeláček, který se rád schovává na dost nečekaných místech (třeba v čumáku divokého prasete). A navíc jsem v knížce poschovával pár dalších šifer a tajemství, ale ty vám neprozradím, protože v jejich hledání je velký kus zábavy.
Každé zvířátko v Divoké symfonii se se čtenářem podělí o nějaké moudro, o radu do života. Tyhle jednoduché tipy mají děti přimět k zamyšlení nad různými obdivuhodnými vlastnostmi, jako je soucit, trpělivost, úcta, sebedůvěra, a pak také nad většími tématy: třeba jak je dobré uvědomovat si přítomný okamžik, že je potřeba žít pomalu, jaká síla se skrývá v pospolitosti, a hlavně že je potřeba řídit se svými city. Já osobně vyznávám hlavně radu, kterou nám v knize dají broučci: práce je sice důležitá, ale musíme si najít čas i na hraní (o což se pořád jenom snažím).
Žijeme v době sluchátek na uších a v uších, a tak hudbu hodně často posloucháme sami. Byl bych moc rád, aby si s touhle knížkou rodiny užívaly hudbu společně, buď při čtení, nebo jako hudební kulisu při jiných činnostech. A třeba se někdo na základě společné četby a poslechu rozhodně, že s rodinou zajdou na některý z mnoha živých koncertů téhle muziky, které se chystají po celém světě.
Přeložila Michala Marková