Romana Švachová: 1793 překladatelských trampot
Dobrá, nejspíš jich nebylo rovných 1793. Ale bylo jich dost.
Když jsem se v zimě 2018 dohodla s redaktorkou Hanou Zahradníkovou na spolupráci a podepsala smlouvu na překlad historizujícího románu
s názvem 1793, který vychází v Argu na začátku srpna, měla jsem představu o tom, co mě čeká, avšak ta představa nebyla nejpodrobnější. Věděla jsem, že budu překládat autora s košatým stylem plným barvité slovní zásoby, na což jsem se těšila.
Věděla jsem taky, že prostřednictvím jeho knížky se zase jednou vrátím, ač v duchu, do mého milého Stockholmu a že tentokrát to navíc bude Stockholm konce osmnáctého století. Ten román si mě čtenářsky získal, což stačilo, abych tu práci vzala. Nestačilo to ale na to, aby mě v nadcházejících měsících nepopadalo nutkání nafackovat si.
Město mezi mosty, mušárny a kočičiny
Jedna z prvních trampot, na kterou jsem narazila, jakmile jsem začala překládat, byla celá řada historických reálií a místních názvů. Autor vytahuje z propadliště dějin stockholmské uličky a nároží, které se dnes jmenují jinak, budovy, které byly strženy, páchnoucí jezera a zátoky, které jsou sice dávno zasypány, ale jejich názvy anebo lidová přízviska na listech kronik nevybledly. A protože těch místních názvů bylo po celém
1793 rozeseto tolik, nedokázala jsem si představit, že bych je v textu všechny nechala v originálním znění.
Vždyť můj čtenář by se ve všech těch ulicích s názvy jako Sankta Katarinas gatan (v mém překladu Svatokateřinská) a Postmästarebacken (Poštářský kopec) záhy ztratil. A tak začala etapa dohledávání etymologie místních názvů a vymýšlení jejich překladových variací, takových, které by odpovídaly původnímu významu a zároveň zněly hezky česky. V hlavě se mi vylupovaly názvy jako Mušárna (coby lidové označení náměstí, kde se shromažďoval odpad ze suchých záchodů a odkud se rozvážel do sanytrových jam, tudíž se zde člověk prodíral mračny much), anebo Kočičina (další přízvisko, tentokrát pro znečištěnou zátoku, která místním sloužila jako smetiště a kde se opravdu měla topit koťata).
KOUPIT E-KNIHU:.
Nebudu lhát, bavilo mě to, ale z uší se mi nezřídka málem kouřilo, a mnohdy kvůli dopálení nad vlastní hloupostí. Třeba když jsem zhruba až v půli románu zjistila, že pro nedostatek znalostí si špatně vykládám spojení „staden mellan broarna“ aneb město mezi mosty, někdejší lidové označení historické čtvrti, kterou jsem znala jedině jako Gamla stan, tedy Staré město v samém srdci Stockholmu. Ani nechtějte vědět, kde všude do toho osudného momentu stály v mém překladu nejrůznější mosty, které tam spolu s mým zmatením přivandrovaly a obehnaly břehy, nečekány, nezvány.
Pche, jsou mi to ale povýšenec
Dovzdělati jsem se musila i co do vývoje jazyka českého, povýtce stran způsobů oslovení, a sice jak uctivých, tak neuctivých. V tomto románu si postavy švédsky tykají, vykají i onkají a vyznat se ve všech těch společenskojazykových manýrech byla leckdy nezanedbatelná potíž. Nadto tu vyvstávala otázka, jak rozličná oslovení převést do češtiny, zvlášť když v historické češtině máme na výběr ještě onikání. Poučení a inspiraci jsem hledala na různých místech, dokonce jsem zasedla k televizi a zhlédla několik dílů seriálových klasik jako F. L. Věk, Sňatky z rozumu anebo Hříšní lidé města pražského a naučila se, jak vlastně česky s gustem onkat i onikat.
I překladatelka děkuje
Niklas Natt och Dag, autor
1793, vyjadřuje v doslovu vděk řadě lidí, bez jejichž zásahu by jeho oslavovaný literární debut zřejmě nevyšel. Coby jeho překladatelka mám také komu děkovat, především proto, že jeho dílo mi zavařilo hlavu i v dalších ohledech.
Bez Violy Somogyi, která jako zkušená jazyková redaktorka neúnavně korigovala mé přehmaty a zmatení, bych si nejednou větou uhnala ostudu. Bez přátel, kteří se mnou ochotně řešili historické podrobnosti (mrk, mrk, Kaine a Adhile) a podoby jazyka (mrk, mrk, Kubo a Honzo), bych nejspíš byla ještě zmatenější. A bez Hany Zahradníkové a jejích kolegů v Argu, kteří se mnou i s tímto románem měli svatou trpělivost, by se můj překlad určitě četl hůř a působil by svévolněji.
Dokonce i Facebooku, respektive překladatelské komunitě aktivní ve skupinách, mám za co děkovat (jmenovitě Markétě Demlové, Václavu Z. J. Pinkavovi a Petru Christovovi), za pomoc s řešením takové perličky, jakou pro mě bylo dvojverší z francouzského libreta opery
Alcesta, které je v románu schováno (schválně, odhalíte ho?).
V neposlední řadě musím ale poděkovat Niklasovi za to, že napsal tak chytrou a poutavou historickou detektivku, kterou mi navzdory všem trampotám bylo potěšením překládat. Faktem totiž je, že jakmile jsem překlad dokončila, přepadla mě stejná melancholie, jakou zažívám, když dočtu dobrou knížku – chtěla jsem do toho dekadentního Stockholmu plného bahna a lejn plovoucích na hladinách jezer zkrátka zpátky.
