Otevřete s námi truhlu času…

Truhla času Islanďana Andriho Snæra Magnasona je sice knížka určená dětem, ale s gustem si ji jistě přečte i nejeden dospělý. Vyprávění není geograficky ani kulturně vázané na Island a navzdory navýsost „dospělým“ tématům, jako je čas a jeho nezadržitelné plynutí, osudová životní volba a hranice lásky a svobody, přináší Truhla času srozumitelný, všeobecně platný příběh.

V knize se prolínají dva světy a dvě dějové linie. Hrdinka prvního z nich, holčička Sigrún, žije v moderní společnosti, kde se všichni zavřou do černých truhel, v nichž vládne bezčasí, aby v nich přečkali ekonomickou krizi. Druhá hrdinka, princezna Havrantýnka, vyrůstá v říši jménem Pangea. Matka jí zemřela při porodu a dívka se doslova stává obětí bezmezné, opičí lásky svého otce, krále Dimona.

Ten dceři dokonce ani nedovoluje hrát si s dětmi, jelikož žádné z nich neobstojí v náročné „zkoušce přátelství“. Tu vymyslel a její parametry sestavil králův účetní Exel, který sice dokáže všechno skvěle propočítat a pragmaticky vyhodnotit, zato empatie moc nepobral. Dimon se rozhodne pro dcerku dobýt rovnou celý svět, ale zjišťuje, že ani to k lidskému štěstí nestačí. Pokládá si logickou otázku:

„K čemu dobývám svět, když mě pak obírá o čas? Exeli, ty, který dokážeš proměnit vzduch ve zlato, jistě víš, jak na krutost času vyzrát.“ Exel cosi naťukal do svého stroje, potřásl hlavou a suše prohlásil: „Jsou to bohužel nezvratná fakta, králi. Zestárnete a zemřete a nakonec na vás lidé zapomenou. Skončíte tak jako všechno na světě. Je mi líto.“

Zvrat přináší setkání s čarodějnicí v nejsevernějším koutě světa. Ta králi prozradí: „Ten, kdo nezvítězí nad časem, svět nepřemůže.“ Dimonovo hektické úsilí dostává nový cíl: nestačí hromadit bohatství a dobývat území, je třeba ovládnout čas. Klíčem k tomu se má stát kouzelná truhla z pavoučího hedvábí, dar od záhadných trpaslíků.

Oba příběhy krásně demonstrují rozdíl mezi tím, jak k času přistupují dospělí a jak děti. Zatímco rodičovské postavy moderního i fantastického světa Truhly o čas neustále bojují, závodí s ním, snaží se ho šetřit a opájejí se myšlenkou, že si ho osedlají, děti zajímá jen a jen přítomná chvíle.

Dimon, který si vezme do hlavy, že pro Havrantýnku udělá nejvíc, když ji zavře do truhly z pavoučích vláken a ušetří ji tak všech nudných a propršených dní, je zářným příkladem rodiče, jenž proklamovaným úsilím o štěstí dítěte a řečmi o obětování se pro druhé zakrývá neschopnost žít vlastní život. Havrantýnka naopak brzy pochopí, že čím víc se snažíme přivlastnit si čas, tím víc nám prokluzuje mezi prsty.

Magnason je autor nejen dětských knih, píše i esejistické texty pro dospělé (v Argu letos vyjde sbírka O času a vodě, čerstvě nominovaná na Literární cenu Severské rady). Všemi jeho knihami se prolínají témata historického vědomí, kulturního dědictví, odpovědnosti vůči příštím generacím a ekologie.

S obrazy moderního světa v krizi, který je paralyzován nečinností dospělých a kde se ulicemi vylidněných měst toulají divoká zvířata, Truhla času získává přímo mrazivou aktuálnost. Jen pár týdnů poté, co jsem překlad odevzdala, se záběry podobné reality objevily na stránkách deníků hned v několika zemích. Skoro se bojím, co Magnason napíše příště.