Je tady Tyll! Tyll přijel! A dostal tvůrčí prémii za překlad!

Je tady Tyll! Tyll přijel! Toto mnohohlasé volání zaznívající na prvních stránkách románu Tyll Daniela Kehlmanna se určitě ozývalo všude tam, kde se vyhlášený kejklíř a čtverák Tyll Ulenspiegel objevil. „Enšpígl“, jak se mu u nás také říká, žil údajně v první polovině 14. století jako vandrovní šprýmař, ale to zase není tak podstatné. Autor totiž tuto postavu z knížek lidového čtení přenesl do století sedmnáctého, do temného období třicetileté války, a svým vyprávěním nám opět dokázal, jakým je dovedným a vynalézavým fabulátorem. A tak u něj Tyll vystupuje třeba jako dvorní šašek Fridricha Falckého a jeho manželky Betty, tudíž Alžběty Stuartovny, svědek poslední velké bitvy třicetileté války, minér, jenž se účastní obléhání Brna, a majitel cirkusu.

Když jsem přijal nabídku Arga na překlad románu, knihu jsem měl již přečtenou. Věděl jsem tedy, co mě bude v nadcházejících měsících čekat, byl jsem si vědom úskalí, kterými budu muset při překládání projít, aby výsledek dopadl po všech stránkách co nejlépe. Obával jsem se, že nebude jednoduché vypořádat se s německým textem tak, aby český čtenář nebyl o nic ochuzen z obrazného jazyka, aby Kehlmannova rozvitá souvětí neztratila nic ze své dynamiky, aby text plynul tak volně a splývavě, jak ho autor vytvořil, a aby se před čtenářem rozvinuly dialogy s tímtéž komickým, občas až absurdním nádechem. Věděl jsem, že se budu muset pustit na tenký led rýmovaček, které autor do textu vložil, což často bývá překladatelský oříšek.

Jakmile jsem se však pustil do práce, překvapilo mě, že německý originál se překladu nikterak nevzpíral. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že překládaný text mi do hlavy někdo napovídá, takže mi prsty svižně běhaly po klávesnici (musím se pochlubit, že píši „všemi deseti“) a práce, jak se lidově říká, pěkně odsýpala. U některých pasáží jsem se musel opět zasmát, ačkoli jsem je už znal. Tak například při Kehlmannově líčení pražské defenestrace, oblíbené to školní látky z hodin dějepisu na českých školách. Jak pochodili císařští místodržící, které svrhli z okna Pražského hradu, pojednal autor svými slovy následovně: „Ti dopadli jen na hromadu výkalů a přežili. Pod hradními okny se vždycky válí spousta výkalů, což souvisí s nočníky, které se denně vylévají.“

Jasně. Na jedničku při zkoušení by to asi nebylo, ale o věrné líčení historických událostí a postav Kehlmannovi rozhodně nešlo. Svět je v jeho podání navíc zabydlen různými duchy a tajemnými bytostmi a někde žije ještě několik posledních draků.

A na závěr bych se s vámi rád podělil o jeden objev, který jsem učinil, když jsem se trochu hlouběji zabýval jedním zaklínadlem, jež v knize vyslovil Tyllův otec Claus k ochraně své manželky Agnety. Zjistil jsem, že Kehlmann tu použil doslovně polovinu zaklínadla k zaplašení zlých duchů, které bylo zapsáno při procesu s jednou čarodějnicí roku 1588 v Harzu. Řekněte, že to není zajímavé!

Přeji vám hezké chvíle při četbě Tylla a doufám, že se budete bavit stejně, jako jsem se bavil já.