Zemřela Hilary Mantelová

Přesně se pamatuju, kam se mi před spoustou let z Arga dovolali, že by pro mě měli překlad jednoho tlustého historického románu z období Jindřicha VIII. (bylo babí léto a čekala jsem na autobus do Liberce). Docela mě to pobavilo, já a tlustý historický román. To jsem netušila, že s dílem téhle úžasné dámy strávím přerušovaně dalších jedenáct let a že valnou většinu toho času budu věnovat její cromwellovské trilogii, čím dál tím tlustším historickým románům.

Překladatelská práce je někdy prostě jen práce, ale někdy je to mimořádný požitek. Díla Hilary Mantelové byla ten druhý případ. Když jsem je překládala, četla jsem si jednotlivé pasáže pořád dokola a hrozně mě hlodalo, že se v tu chvíli nemůžu s nikým podělit o ty výstižné, přesné obrazy, kterými Hilary líčila, co se odehrává v jejích postavách i kolem nich. Patří mezi ty autory, kterým stačí k vylíčení komplikovaného pocitu pár slov a dovedou to tak, že si říkáte – jo, to je ono, jak to, že mě to ještě nikdy nenapadlo? A o hloubce a síle její empatie a představivosti svědčí i scéna umírání z jejího posledního románu Zrcadlo a světlo: je to ten nejpřesnější popis prožitku smrti, jaký si umím představit, a je krásný. Snad se to tak dá říct.

Vedla zvláštní život, zajímavý, zkoumavý, plný cestování a taky – vinou vleklé nemoci – plný bolesti. Je mi líto, že tahle moudrá paní už nic nenapíše. Budu teď víc poslouchat její přednášky, ty srozumitelně vyjádřené složité myšlenky pronášené skřítkovským hlasem. Je pro mě velká čest, že jsem těch jedenáct let mohla být tak trochu v její společnosti.