Vzpomínáme na překladatele Miroslava Jindru

Mirek Jindra patřil k vzácným lidem, s nimiž byla vždycky radost se potkat. Oplýval přirozeným vypravěčským šarmem, který se přenášel i do jeho překladů. Díky nápadité přirozenosti zůstávají dlouhé roky, i celá desetiletí po vydání zábavné a čtivé, jejich jazyk ani v nejmenším nezestárl. A stejně se zdálo, že nestárne ani Mirek Jindra. Stále byl plný elánu a lidské i intelektuální zvědavosti, a přes dar výřečnosti uměl i poslouchat, nejspíš i proto zvládl vychovat hned několik generací výborných překladatelů a překladatelek. Osobně jsem měla to štěstí se s ním seznámit někdy před deseti lety, nad překladem Amisova titulu Jake má problém. A velký problém teď máme i my. Mirek Jindra nakonec přece jen stárl, i když tak nějak potají a nenápadně. A teď nám bude proklatě chybět.

Martina Mašínová

 

Miroslav Jindra. Neměla jsem to štěstí ho znát osobně ani se s ním přátelit, moje setkání s ním pozestávalo ze dvou semestrů překladatelského semináře na katedře anglistiky. Byl trochu roztržitý, jakoby stále duchem u svých překladů, občas zapomněl, jaký text jsme to vlastně měli dělat, naše jména ani obličeje si nezapamatoval za celou dobu. Ale z jeho tu a tam jakoby mimochodem utroušených poznámek se člověk naučil víc než z hromady teoretických příruček.

Děkuju, pane učiteli.

Lucie Mikolajková

 

Zvědavá a potutelná očka. To je pro mě Miroslav Jindra, se kterým jsem se tu a tam potkával. A pak taky studentky. Jeden nejmenovaný překladatel mi asi před dvaceti lety řekl: „Všimni si, vždycky jsou kolem něj nějaké studentky.“ Měl pravdu, Miroslav Jindra totiž duševně nestárnul a diskuse s ním byla vždycky okouzlující. I v tom byl vzorem pro celé svoje okolí. Hlavně v hlavě nestárnout! Čest jeho památce. Je to památka velká a radostná. Dědictví jeho překladů máme v knihovnách všichni – oč je to lepší než třeba hrůzná váza po zesnulé tetě…

Richard Klíčník

 

Mirek Jindra do značné míry určil směřování mého života. Bez přehánění. Jednak mě seznámil s dílem Michaela Ondaatjeho, jednak mě naučil základy překladatelského řemesla. Z toho potom vznikla nejen moje diplomka, ale i kariéra překladatelky a redaktorky. Jako učitel byl Mirek inspirativní – kladl otázky, na které nebyly předem známy „správné“ odpovědi. Seznamoval nás s autory, kteří nebyli součástí kánonu. V překladatelských seminářích byl ryzím praktikem – žádal, aby překlad odpovídal originálu obsahem i stylem, byl správně česky a nenudil. Základní věci, ale bez jeho diskrétního vedení by nám trvalo o mnoho let déle, než bychom přišli na to, jak jich dosáhnout. Z laskavého mentora se časem stal laskavý přítel. Milovník hudby, vína a dobré společnosti, vynikající zpěvák… Mirek Jindra nám bude chybět. Ale třeba se už teď někde baví s Leonardem Cohenem a Josephem Hellerem. To bych mu přála.

Hana Zahradníková

 

Mirek Jindra pro mě byl učitel, později kamarád a spolupracovník (redigoval jsem po něm a spolu jsme přeložili tři povídkové sbírky Margaret Atwoodové), ale hlavně kamarád. Jistě by posmrtně nestál o nějakou mramorizaci; ze všeho nejlíp ho charakterizují dva verše z jeho překladu Vonnegutovy povídky „Vítejte v pavilonu opic“, a sice „Myslím jen na jedno – pořád mi nezbedno“. Měl pověst skvělého překladatele-prokrastinátora, a když jsem tedy na Databázi knih viděl oznámený jeho překlad románu Stephena Kinga „Later“, pokládal jsem to za geniální vtípek na rozloučenou. Překlad prostě bude… později.

Ale kdepak.

Mirek poslední stránky Kinga dodiktoval své ženě v pátek 23. července. Tak to vidíte, i dochvilnosti se člověk může naučit. Jen to někdy trvá celý život.

Viktor Janiš

 

Mirka Jindru jsem poprvé potkal při nástupu na FFUK, když dělal zástupce tehdejšího ředitele anglistiky Martina Hilského. Ten první dojem usměvavého a vlídného muže, který má obrovský nadhled a pochopení, se časem jen potvrdil. Sice jsem nechodil na žádný z jeho seminářů, o to víc jsem se učil z jeho překladů. S vděčností vzpomínám na rozhovory, které jsme pak často vedli na různých místech. Mirek byl člověk, kterého nešlo si nezamilovat — vždy v dobré náladě, vždy vtipný, inspirativní, vždy ochotný pomoci. Jeho vynikající překlady tu po něm samozřejmě zůstanou, on bude ale hrozně moc chybět.

Ladislav Nagy

 

Nemám vystudovanou translatologii, a tak jsem se s Miroslavem Jindrou potkala až díky překladům Michaela Cunninghama: on s ním u nás začínal a pak jsem je shodou okolností přebrala já. Když jsme se prvně viděli osobně – na tiskovce se zmíněným M. C. – měla jsem mnohem větší obavy ze seznámení s jedním ze svých překladatelských vzorů než ze setkání se světovým autorem. On mě z toho ovšem vyvedl během asi tří vět tak dokonale, až se Michael Cunningham začal zajímat, čemu se jeho překladatelé tak smějí…

A protože svět je jak známo malej, potkali jsme se později ještě na místě úplně nečekaném: v pěveckém sboru Pražský Hlahol, jehož jsme oba byli členy. Tak tedy na rozloučenou, pane kolego, a pozdravujte Mozarta: Lux aeterna luceat eis, Domine, cum sanctis tuis in aeternum…

Budete tu moc chybět.

Veronika Volhejnová

Na závěr přidáváme rozhovor Miroslava Jindry s Markem Ebenem.