Tenká hranice mezi žánry, čarodějnicemi a soudci

Fry_Sabat

Když se mi dostal do ruky román Sabat (The Coven) od Lizzie Fry, s potěšením jsem si ho přečetla. Bavil mě – bylo to pro mě něco jiného, protože se fantastice obvykle nevěnuji, děj byl napínavý, postavy sympatické, zloduši odpudiví a zápletka originální. Schroupala jsem ho na posezení a zařadila si ho do škatulky „pohádka pro dospělé“ – hloupý Honza, totiž vůbec ne hloupá Chloe, absolvuje cestu za poznáním a nakonec to všem natře, za asistence přičinlivých pomocníčků, i když tentokrát to nejsou mravenci ani liška, ale čarodějky a Bratrstvo. Teď vychází česky v překladu Ester Žantovské.

(Krátké uvedení do děje, abyste se zorientovali: Některé ženy jsou odedávna obdařeny čarodějnými schopnostmi, od prostého souznění s přírodou a znalosti jejích darů až po ovládání živlů. To se však nelíbí americkým Novým Puritánům, kteří pod vedením prezidenta Hopkinse všechny čarodějky nemilosrdně pronásledují, zavírají a mučí a snaží se (poměrně úspěšně) svou ideologii vnutit i zbytku světa. Pomáhají jim v tom Strážci – privilegovaná vrstva brutálních machos. Pak se dá ovšem jedna americká krystalová čarodějnice dohromady se zběhlým Strážcem a v Británii jedna načuřená teenagerka pochopí, že v sobě skrývá síly, o jakých se žádné jiné čarodějce živlů ani nesnilo, a věci naberou rychlý spád, jenž vyvrcholí spektakulární závěrečnou bitvou u Orchidejové věže v New Yorku.)

Jistě, americký prezident prosazující militantní patriarchát a jeho pohůnci, kteří jdou doslova přes mrtvoly, mi připadali trochu strašidelní, ale než jsme knížku připravili pro české vydání, oranžový misogyn se z Bílého domu musel pakovat, a tak jsme s vírou, že „všechno dobře dopadne“ mohli na románové zloduchy dál koukat spíše se znechuceným opovržením než opravdovým strachem.

Aldermanová_Napětí

Jenže je tu stále ta nepříjemná snaha fantastiky věštit budoucnost. A přestože se dystopické romány posledních let nejčastěji věnují pandemiím a apokalyptickým zhroucením ekosystémů, nelze opomenout rovněž romány jako Napětí Naomi Aldermanové, Svědectví Margaret Atwoodové nebo právě Sabat. A mezi těmi třemi směry je drobný rozdíl: Zatímco na nebezpečnosti celosvětového šíření virů, respektive následků klimatických změn panuje dnes už většinová shoda, na nebezpečnosti potlačování lidských práv žen, nebo dokonce na samotném faktu, že k takovému potlačování dochází, nikoli. Lapidárně řečeno, s prohlášením „Co ty krávy ještě chtějí?“ se nejspíš setkáte o něco častěji než s názorem, že „COVID stejně neexistuje“, a „když ledovce roztajou, aspoň nás nebude zábst“.

V květnu otiskl časopis Atlantic článek Margaret Atwoodové reagující na očekávaný výrok amerického nejvyššího soudu ve věci zrušení bezmála 50 let starého rozhodnutí zaručujícího ženám ve všech státech USA právo rozhodnout se pro potrat. Nebudu jej zde parafrázovat, můžete si ho sami přečíst v Respektu: „Vymyslela jsem Gilead. Nejvyšší soud z něj dělá skutečnost“. I v něm se zmiňují čarodějky. Protože čarodějky odjakživa ztělesňují ženy jiné, silné, nepoddajné, a tudíž nebezpečné a nepřátelské.

Ovšemže mezi anglofonními společnostmi a tou českou je rozdíl. Jistě… akorát že míst ve školce máme stále málo, žen v parlamentu taky a poslanec, který měl přivést naše děti k zájmu o politiku, je obviněn ze znásilnění. A na výletě na Berounce jsem na tabuli naučné stezky narazila na nápis: „Smrt Pekarové Adamové!“

Takže vám jako sudička s přáním všeho dobrého posílám Sabat. Přečtěte si ho jako pohádku. Anebo… Hekaté navždy!