Švýcarsko nejsou pouze skiareály, čokoláda a banky

Knihu Mezi českým lvem a helvétským křížem (s možná poněkud záhadným podtitulem Výběr z kulturních setkání v dějinách českých a švýcarských zemí) doplňuje bohatý obrazový doprovod a na obálce i v našem katalogu ji uvádíme takto:

„Jak to, že první popisy Švýcarska pocházejí od českých cestovatelů? Podnítil král Přemysl Otakar II. odhodlání švýcarských ‚prakantonů‘ vybojovat si nezávislost? Proč byly ostatky svatého Zikmunda převezeny ze švýcarského opatství do Prahy? Je známo, že podstatná část barokních skvostů v Čechách a na Moravě pochází od ticinských stavitelů? Víte, že moderní Švýcarsko osvobodil z napoleonské okupace český generál? Že Tomáš G. Masaryk se o Československu poprvé oficiálně zmínil v Ženevě a v Curychu? Jakou roli sehráli Švýcaři v terezínském ghettu? Víte, jak Švýcarsko pomáhalo československým disidentským spisovatelům za komunismu? A kolik českých a švýcarských umělců, vědců a spisovatelů přispělo ke vzájemnému poznávání obou kultur?“

Jde jen o malou ukázku tematických okruhů, kterým se autor knihy, švýcarský publicista, historik a dříve i středoškolský profesor dějepisu Denis Dumoulin věnuje, a to velice dopodrobna. Má totiž (zcela pochopitelně) rád nejen svou zemi, ale přihodilo se mu i to, co některým z osob, o nichž v knize píše: zamiloval si totiž Česko. Zamiloval si naši kulturu, naše zvyky, naše dějiny. A začal mít pocit, nejspíš dost oprávněný, že nás, obyvatele této země, pojí s obyvateli jeho vlasti mnohem víc, než nás odlišuje.

Když ve Švýcarsku nacházel české stopy (a tím myslím i stopy hmatatelné, například pamětní desky, názvy ulic, umělecké artefakty), začal je shromažďovat a pomyslně se po nich vydal v prostoru i čase tam, odkud vyšly. Jelikož je historik, pustil se do bádání v archivech i knihovnách, protože své dojmy si potřeboval podložit něčím konkrétnějším. V knize, která z jeho bádání vzešla, se ale mnohokrát vydal na skutečnou pouť, když například sledoval, kudy vedla kavalírská cesta mladého Oty z Nostic (tedy z Čech směrem přes Německo do švýcarských zemí), trapistů prchajících před francouzskou revolucí (tentokrát opačným směrem) nebo cesta jednoho Fribourčana za třicetileté války (ten to dotáhl až na pána z Maříže). Autor si totiž skoro všechna místa osobně projel. Nejde ale jen o cesty – co kapitola, to příběh, osud, který by stál za samostatnou studii nebo román. S přibývajícími stránkami postupujeme v čase až do dvacátého století, cestou ale coby čtenáři potkáme hromadu lidí, jejichž jména už nám nic neříkají, ale ve své době nesmírně ovlivnili svět, ve kterém žili, tvořili, bojovali, vládli nebo trpěli. A pak taky kupu známých osobností jako Martinů, Rilke, Masaryk nebo Havel.

Ještě jednou použiji text, kterým knihu představujeme v našem edičním plánu, protože myslím, že ji celkem dobře vystihuje: „Autorovi této publikace se podařilo ukázat, jak početné a časté jsou již odnepaměti kontakty mezi těmito dvěma bytostně evropskými zeměmi, přestože spolu nesousedí a zejména v dobách, kdy svět býval větší, cesty delší a hory vyšší, nebylo zrovna snadné udržovat spojení. Jeho ambicí bylo přispět k hlubšímu poznání Evropy. U švýcarských čtenářů chtěl prostřednictvím této knihy napravit některé předsudky, nedorozumění a zjednodušení, která stále zatěžují jejich povědomí o střední Evropě a zejména o českých zemích. Stejně tak ovšem tato kniha poslouží čtenářům českým, protože Švýcarsko přece jenom nejsou pouze skiareály, čokoláda a banky.“

(A mimochodem: dojde i na Pražské jezulátko!)