Novinka z Arga O bílé paní s Romanem Kulichem

Nedávno vyšel v Argu český překlad Vaší knihy Bílá paní. Ta vypovídá o skutečné události z roku 2012, která se odehrála v kopcích u slovenské Kysuce. Napadlo vás napsat o Mišce a její záchraně už tehdy v roce 2012, nebo se spíše jen hodila do příběhu o záhadných zjeveních z této oblasti?

Příběh jsem zahlédl v jednom článku v žilinských novinách. Nejdřív mě zaujal nadpis, který hlásal o kalamitě na Kysucích, a později, když už jsem si přečetl i o tom, jak Mišku zachránili místní záchranáři ve sněhové vánici, mě uchvátil i celý příběh. Občas se mi něco zalíbí, nebo mě i uhrane, ale tenhle mě okouzlil se vším, co k němu patřilo, a později jsem dokonce zjistil i to, že hlavní hrdinka Miška se v reálném životě přidala ke skutečným záchranářům. Hned jsem věděl, že o tom všem chci napsat knihu, a po roce a půl jsem se do ní konečně pustil.

 Setkal jste se někdy osobně s některými aktéry knihy?

Ano, setkal jsem se s jednou z hlavních postav knihy, s operační důstojnicí Patricií, která v knize Mišku telefonem usměrňovala, aby v nehostinné a opravdu agresivní kysucké přírodě bez úhony přežila.

Záchrannou akci v zasněžených horách líčíte velice věrohodně. Radil jste se o průběhu takového zásahu se skutečnými hasiči nebo záchranáři?

Radil jsem se právě s paní důstojnicí, která se samozřejmě ve skutečnosti jmenuje jinak než v knize, a ta mi spoustu faktů i mých mylných domněnek opravila a uvedla věci na pravou míru, za což jí patří velký dík. Dokonce i po přečtení knihy byla s nějakými fakty nespokojená, ale řekla mi, že už to nechá být, že na to, jaké jsem to měl na začátku, je to už vcelku fajn. 😊

Dostal jste se někdy do situace, kdy byste musel volat 112?

Naštěstí nedostal, ale mnohokrát už jsem byl na nebezpečných túrách v Tatrách nebo v Malé či Velké Fatře, kde jsou kopce někdy velice zrádné. Hlavně v zimních měsících člověk občas riskuje, zledovatělý terén i na vyznačených trasách mnohdy klame a turista, jakkoli dobře vybavený, si musí pokaždé dávat dobrý pozor.

Byl jste vy sám někdy členem sboru dobrovolných hasičů?

Ne, nebyl. Popravdě, tyhle lidi musím obdivovat, dostávají se do různých šlamastyk, kde reálně nasazují životy, což je opravdu obdivuhodné. Život to může být poměrně dobrodružný, ale na druhou stranu určitě i nebezpečný.

Všechny postavy zdánlivě náhodně pojí zlověstná přítomnost jednooké straky. Jak jste na tom s pověrami vy? Věříte na ně?

Pověry a všeobecně tajemno mě fascinují od narození. Vím, že už jako malý jsem měl bohatou fantazii, za každou skříní nebo v šuplíku, hlavně v přítmí, jsem viděl nějakou zlověstnou bytost a rodiče se mnou měli docela dost problémů. 😊 Ale na nějaké ty lidové pověry už samozřejmě nevěřím… jakkoli něco nevysvětlitelného a tajuplného tady mezi námi určitě pořád je. Člověk to prostě nedokáže uspokojivě vysvětlit, ať už vědecky, nebo zdravým selským rozumem… a to mě na starém dobrém Tajemnu stále uchvacuje.

Na pražských sídlištích jsou straky docela přemnožené. Máme se bát? 😊

Myslím, že ne, možná nanejvýš o nějaké ty šperky nebo lesknoucí se tretky. 😊 Ale straka je prý velice inteligentní pták, který si pamatuje každou nepravost, a dokonce je velmi pomstychtivý, takže bych jim určitě neubližoval. 😊 Teď jsem si ale vzpomněl, že jsme byli nedávno s rodinou v Ružomberku podívat se na babičku. Po dvoře jí běhaly dvě navlas stejné šedé kočky, přičemž jedna měla slepé levé oko a ta druhá pravé. Jako by se navzájem doplňovaly. A podotýkám, že vypadaly dost zlověstně. Takových podivných věcí zažije člověk za ty roky hodně. A konkrétně v tomhle případě si myslím, že mám další postavičky do příští knihy.

Miščin boj o život drží čtenáře od první do poslední strany napjatého jako strunu, příběh se odehrává v přímo strhujícím tempu. Přesto, nečinilo Vám psaní některé konkrétní pasáže problémy, nezasekl jste se u něčeho?

Zasekl jsem se trochu u některých pasáží, které jsem se snažil popsat co nejvěrněji, i když jsem u nich samozřejmě nebyl. Pokoušel jsem se co nejlépe vcítit do role každého hrdiny příběhu, zejména hlavní postavy, Mišky, ale zároveň ty reálné hrdiny něčím netaktním neurazit. Je to citlivé téma a vyžaduje si i citlivější přístup.

V knize bravurně balancujete mezi realitou a místy až hororovou mystikou – jak těžké pro Vás bylo najít správný poměr obou světů tak, aby jeden druhý úplně nezastínil?

U některých pasáží je to těžší, jinde to naopak člověku skoro teče z pera, nebo spíš z vrzající klávesnice, když už žijeme v té moderní době. Je to ale asi i osobností autora. Já mnohokrát i v reálném životě myšlenkami balancuju na hraně mystiky a reálna. Je hodně příběhů, situací, lidí nebo zvířat, které vám to Tajemno prostřou jako na talíři. Stačí si jenom vzít příbor, napít se z nachystané číše vína a pustit se do jídla.

Můžeme se brzy těšit na další knihu? O čem bude?

Pracuju na knize o devíti křížích, které se nacházejí nedaleko dálnice u Brna. Ten příběh zná asi i hodně českých čtenářů. Kdysi dávno tam zmasakrovali nevěstu, jejího ženicha i svatební doprovod. Jednalo se, jak to tak bývá, o pomstu ze strany bývalého snoubence, no a konkrétně u tohoto incidentu zemřelo devět lidí. Kolem těch křížů se pořád děje hodně záhad, neštěstí, autonehod, a nikdo je nedokáže stoprocentně logicky vysvětlit. V knize jsem se pokusil skloubit realitu s minulostí, a také jsem do děje zakomponoval české historické reálie a výlet jedné slovenské rodinky na tohle zlověstné, ponuré místo. A abych nezahálel, pracuji i na příběhu s názvem Nočnice, který píšu taky na základě skutečných událostí.

 

Jak v současné složité situaci trávíte čas? Čím odbouráváte stres?

Koronavirus neobešel ani mou rodinu, museli jsme nějakou dobu žít úplně odděleně, kvůli karanténě a práci, protože jsem chodil i do zaměstnání. Určitě to není jednoduché a každému nemocnému nebo zasaženému virem držím palce. A nejlepším odbouráním stresu je podle mě výlet mimo město a civilizaci. Někam do přírody, kde se najednou ocitnete v úplně jiném světě s vlastními pravidly, čerstvým vzduchem a jakoby odděleně plynoucím časem. No a samozřejmě, nejlépe je člověku v kruhu nejbližší rodiny. Stačí jenom obyčejný, rozumný rozhovor, a hned je vám o něco lépe.

Co byste vzkázal svým českým čtenářům?

Aby na knihy nezanevřeli, doba dnes knihám určitě příliš nepřeje, knihkupectví jsou zavřená, všechno funguje více či méně on-line. Ať nepřestávají číst, vždyť duše je pořád nenažraná a hladová. A aby se v případě čtení mé knihy pokusili naplno přenést do světa na jejích stránkách a užít si příběh tak, že se na těch několik hodin, nebo dokonce dnů, úplně odtrhnou od aktuální šedé reality.