Korespondenční lístek z Jáchymova: Román Uranova ve vlastních kulisách

Román Uranova zná Jáchymov skrz naskrz, bez něj by vůbec nevzniknul, Jáchymov ovšem Uranovu pořádně poznal až nedávno, a to na nejstylovějším autorském čtení, jaké jsem si mohla představit. Stejně jako nemalá část románu se toto literární setkání odehrávalo v podzemí, ve staré jáchymovské štole.

V Café 1516, ve starém domě hned za muzeem, mají totiž vstup do bývalé stříbrné štoly hned na konci haly. Nejprve projdete koridorem, který se dá ještě označit jako sklepení, ale na jeho konci už na vás čeká nefalšovaná štola. V temné chodbě se už sotva rovně postavíte, ze stropu prosakuje voda a zem pokrývá vrstva bahna, rozuměj černé mazlavé hmoty neboli… (modří, resp. uranově zelení už vědí). Ačkoliv majitelka kavárny Jana Kijovská dala prostor odborně vysušit, ani po měsíci prací se to bohužel nepodařilo. Tedy spíš naštěstí. Podzemí se totiž o to víc začalo podobat tomu románovému. Zvlášť když na čtecím stolku ještě ležela lidská kost, která se kdysi ve štole našla.

Genius loci vyvažoval jakýkoliv důlní diskomfort a po dopolední generálce se studenty ostrovského gymnázia už navíc bylo zřejmé, že číst lze i přes nepřetržité kapání do knihy a do obličeje a že kvalitní papír a inkoust leccos vydrží. Večer štolu obsadila heterogenní skupina místních a přespolních včetně lázeňských hostů a hotelového personálu, kapat na hlavu si při svém scénickém čtení nechal i moderátor Vladimír Kalný a slovem i smíchem vytopené podzemí začalo plakat ještě víc.

To, že se listy mého ohmataného výtisku namočily a zvlnily, mi bylo samozřejmě úplně fuk, i jako předmět si kniha zaslouží nějaký příběh, potenciálně problematickým se mi ale v jednu chvíli, nevím proč, jevil úryvek, který jsem vodě vystavila. Jistý Angličan v něm při procházce po jáchymovském hřbitově prohlásí „jedno je umřít, ale skončit na hřbitově v takovýhle prdeli, to je skutečný životní selhání“. Netřeba asi zdůrazňovat, že v jiných městech to mívá úspěch.  Písmena se při čtení deformovala a leskla pod kopulemi obřích kapek, publikum prochládalo ve stísněném prostoru vyraženém v masivu lehce radioaktivní horniny, ale reakce, ta byla stejná jako kdekoliv jinde. Tipuju tedy, že přespolní se smáli o něco víc, ovšem ti stejně měli početní převahu, neboť, jak jeden muž z publika trefně odcitoval románovou repliku, „Tady přece nikdo nebydlí!“. V tu chvíli už jsem nabyla dojmu, že nám ten román ožívá až nějak moc. Buď tak, anebo jsem v něm, i když se to na první pohled nezdá, zas tak moc nekecala.

To město je skutečně neskutečný a neskutečně skutečný příběh.