Nulté číslo

rok vydání – 2015
Doporučená cena je 198 Kč

V Nultém čísle se vrací Ecovo oblíbené prostředí redakce. Ztroskotaný nájemný spisovatel připravuje nulté číslo bulvárního plátku Zítřek, jehož cílem je spíš vydírat než informovat. Zaplete se přitom do šíleného příběhu, v němž hraje roli mrtvola lži-Mussoliniho, vražda papeže Jana Pavla I., Rudé brigády, CIA, mafie a houfy spiklenců. Eco vykresluje temná zákoutí jiného Milána, než jaký znají turisté; zde se v temných uličkách vraždí a neopravené pozůstatky bombardování mezi ruinami římských památek navozují obskurní představy. Příběh z roku 1992, v němž splývá historie s paranoiou, má kořeny v druhé světové válce a jeho výhonky zasahují až do naší doby, jejíž manipulace a falzifikace veřejného mínění předjímá.

Bibliografické údaje

EAN 9788025716199
Počet stran 248
Jazyk česky
Produkt kniha
Vydání 2015 (1. vydání)
Nakladatel Argo

Celkové hodnocení

3 (4x)

Názory
čtenářů

Ichi
16. 8. 2018

Umberto Eco je jedním z mých nejoblíbenějších …...

(...) Umberto Eco je jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů a tato kniha je bohužel jeho poslední. Nulté číslo se zabývá Ecovým oblíbeným tématem, kterým jsou konspirační teorie. Tímto tématem se autor zabýval už ve svém nejlepším beletristickém románu Foucaultovo kyvadlo a novějším románu Pražský hřbitov. Proti oběma těmto románům je Nulté číslo podstatně útlejší svazek.
- Knihou z edice od Arga se jako takový jednotící prvek grafické úpravy táhne motiv ofsetového tisku. Pokud nevíte o co jde, tak jsou to takové ty miniaturní tečky, které tvořily dříve obrázky v klasických tištěných novinách. Najdete je jak na obálce, tak na potisku samotné knihy, tak na stranách, které oddělují jednotlivé kapitoly. A jelikož jsou kapitoly dost krátké, tak tyto vnitřní ilustrace vytvářejí na ořízce zajímavý motiv určitého kropenatého vzorku.
- Příběh knihy mapuje život v redakci novin, které se jen připravují ale ještě nezačaly vycházet. Budoucí redaktoři těchto novin zkoušejí psát různé senzační články a v určité části se začnou dít podivné věci a začne jít o kejhák. Autor nešetří černým humorem a vtipnými postřehy o praxi médií a zabedněnosti spoluobčanů.
- Jazyk a styl vyprávění je opět, jak už jsme od Eca zvyklí parádní. Umberto prostě drží svou vysoko postavenou laťku a čtenář od něho dostane vše na co je už delší čas zvyklý. Zajímavý příběh, nádherný jazyk, spoustu faktů, zajímavostí, drbů a nejspíše i nějaké neškodné výmysly, všechny postav jsou uvěřitelné a výstižně popsané, dialogy jsou živé, plné černého humoru a vtipných rýpanců. Ano - v porovnání s nejlepšími díly už autor tak neplýtvá náměty a pikantními fakty a i roviny vyprávění nemají tolik vrstev jak legendární Kyvadlo ale stále jde o neskutečně výborné čtení. Jediné a velké mínus této knihy je její délka, Což je škoda zejména teď, když víme, že už další knihu nenapíše.
- Kniha je stále více a více aktuální. Když vezmeme v úvahu, že v originále vyšla už v roce 2014, kdy postfaktická doba, clickbaitová epidemie a štvavá média teprve zažívaly svůj nástup v souvislosti s anexí Krymu a nástupu populistických politiků. A až na malé a roztroušené ostrůvky pozitivní deformace to hodně dlouho nevypadá na nějaké zlepšení. Pokud se nějakého vůbec dočkáme.
- Nicméně přes všechno, co jsem napsal musím knihu doporučit jako důstojné rozloučení s jedním z největších a nejdůležitějších spisovatelů minulého století.

Modřina
25. 5. 2016

Nic moc...

(...) Když jsem četla Jméno růže, nemohla jsem se odtrhnout, ač to pro mě spíš bylo studium než oddech. V Nultém čísle se pro mě střídaly dvě roviny - ta "redaktorská" se mi moc líbila a bavila mě, rovina konspiračních teorií mě nebavila ani trochu. Přeskakovat jsem nechtěla, takže mi čtení fakt drhlo. I ze zakončení jsem nějak rozpačitá. Zkrátka tahle knížka mě moc nezaujala.

TIMONEL
15. 3. 2016

Co je to literatura, dnes….....

(...) Jak moc bychom chtěli zapomenout na všechny možné konspirace, ale bohužel se nám to nedaří: stín Pražského hřbitova ožívá v plné síle i v Nultém čísle. Jádrem příběhu je setkání několika outsiderů novinářské praxe na nejnižší úrovni v redakci pana Simeie, kde společně připravují několik nultých čísel deníku "Zítřek". Tyto noviny mají sloužit jako účinný nátlakový prostředek na různé bankovní a politické kruhy. Celou akci financuje a zaštiťuje záhadný komtur Vimercat. Protagonistou a vypravěčem deníkového příběhu z roku 1992, kdy byla v Itálii odkryta rozsáhlá úplatkářská aféra a vyhlášen politický program "čisté ruce", je jeden z novinářů, padesátník Colonna, který se zamiluje do mnohem mladší novinářky Maii a prožije s ní románek. Mnohem podstatnější je, že se Colonna díky svému redakčnímu kolegovi Braggadociovi dozví o konspirační teorii o domnělém přežití Benita Mussoliniho ve 2. světové válce a o jeho možném útěku do Argentiny pod ochranou Vatikánu. Kromě toho získá informace o dalších operacích NATO v Itálii po roce 1945, zaměřených na zmaření hrozby komunistické revoluce a levicového státního převratu, o pozadí tzv. "stay-behind operations", jako byla např. Gladio, a o skutečných strůjcích "strategie napětí" v Itálii 70. a 80. let. Nehledejme ovšem žádnou novinářskou senzaci z pera Umberta Eca: autor čerpá z existujících a dostupných dokumentů. Je sice pravda, že pasáže z redakce, které se týkají přípravy novin, jsou pro čtenáře asi nejvděčnější a nejzábavnější z celé knihy, ale jde o mnohem víc. Stejně jako byl Pražský hřbitov cele ponořen do společenského dění přelomu 19. a 20. století, i Nulté číslo plně odpovídá společenské situaci přelomu přelomu 20. a 21. století. Rozsah, styl, struktura a kompozice plně odpovídají časovému umístění románů, stejný zůstává též autorský přístup: pečlivá příprava, až posedlost oporou v reálných dokumentech, snaha oslnit čtenáře sečtělostí a překvapivým historickým detailem. Pokud byla kniha Pražský hřbitov výrazem doby, ve které měla literatura a literárnost své nezastupitelné a významné místo, Nulté číslo se zdá být produktem současnosti, ve které je literatura pouze odpadním produktem jiné, pragmatičtější lidské činnosti, té, která se dá zpeněžit a odpovídá postmoderním požadavkům trhu. Ne náhodou jsou téměř všechny postavy Nultého čísla novinářští snílci a notoričtí outsideři, žijící na samém okraji společnosti. A stejně tak není podle mého názoru náhoda, že u Nultého čísla vidíme tak výrazný posun v propracovanosti, literárnosti a uměleckosti díla od autorova předposledního románu Pražský hřbitov směrem ke zjednodušení a zploštění.

Doktor QQ
6. 10. 2015

??...

(...) První, co mě napadlo po přečtení knihy, bylo to, zda ji autoři oficiálních recenzí z různých českých deníků vůbec četli... Druhá myšlenka potom, že je to takové Foucaultovo kyvadlo pro čtenáře s nižším IQ. Více než "šílený příběh" je to spíše satirický román o tom, že pravda není to, co se stalo, ale to, co se psalo v novinách (vysílalo v televizi ) a podléhat konspiračním teoriím je tak lákavé. Autor navrhuje tuto realitu přijmout, protože s ní stejně nic neuděláme a lidský život nabízí i jiné radosti a je příliš krátký na to, abychom se nějak zvlášť trápili třeba tím, jestli Caesara probodli v březnu nebo v úterý. Kniha sama se rozbíhá velmi pomalu a příběh graduje od první do poslední stránky. Anotované šílenosti jsou potom pouze názornou ilustrací výše uvedeného a italské reálie - současné i historické - dodávají punc autenticity. I vzhledem k rozumnému počtu stran se lze v knize neztratit a je příjemným čtením na dva tři večery. Patrně se ale nestane námětem na nekonečné diskuze na večírcích přiopilých intelektuálů...

Přečteno jedním dechem?

Tisíce nerozhodných čtenářů bezradně bloudí mezi tituly. Nechte jim tu recenzi a nenechte je zoufat.

Nepovinné