Enia a jeho román Jako v nebi, tak i na zemi zasáhne a zanechá stopu

„Sicílie je a navždy bude mým domovem, představuje můj horizont událostí, je to místo, které mě formovalo jako člověka, naučilo mě dívat se dál, skrz to, co se nám běžně ukazuje, a naslouchat hlasu ticha. Není to tedy vězení, z něhož je třeba utéct, je to spíše práh, který musíme respektovat, protože je místem, kudy se dá projít dál, ještě hlouběji, k tomu, co je za ním…,“ říká Davide Enia, autor románu Jako v nebi, tak i na zemi.

Italové jsou známí svým někdy až přehnaným lpěním na místě, italském regionu, ve kterém se narodili, ale pokud si vzpomeneme na význačné Sicilany – spisovatele, počínaje Giovannim Vergou, Luigim Pirandellem či Leonardem Sciasciou, uvědomíme si, že v případě sicilské rodné hroudy, je toto pouto ještě mnohem silnější. Italský klasik Leonardo Sciascia dokonce mluví o i jakési „sicilskosti“ v tvorbě spisovatelů, kterou je možné vysledovat. Tak či onak: vymanit se z vlivu Sicílie je pro spisovatele takřka nemožné a nejinak je tomu i v případě Davida Enii.

Narodil se v Palermu roku 1974. Rodné město, ve kterém vyrůstal a dospíval a které je pro něj i dějištěm rozsáhlé rodinné kroniky, rezervoárem orálně předávaných historek, hraje v jeho tvorbě zásadní roli. Je to místo nejen individuální, nýbrž i kolektivní paměti, místo s bohatou historií, ale také místo nepřetržitě zraňované, devastované.

foto © Mario Virga

Eniův román můžeme charakterizovat jako vícegenerační ságu, která mapuje příběh jedné palermské rodiny, zejména pak jejích mužských členů, v průběhu padesáti let. Již na začátku knihy je jasné, že Enia popisuje svou vlastní rodinu a označení „autobiografie“ se ani on sám nijak nevyhýbá: „Čteme-li knihu z citového a sentimentálního hlediska, tak je to všechno pravda, protože skutečně se vše takto událo, mně i románovým postavám.“

Popisy prvního citového vzplanutí či autentické vzpomínky na Eniovy prarodiče tedy hrají v příběhu velmi důležitou roli, určitě ale nejsou jedinou perspektivou, kterou lze sicilský román číst. Na palčivá témata sicilské společnosti rozhodně nezapomíná. V roce 1992, kdy došlo k nejznámějšímu a nejhrůznějšímu boji italského státu proti sicilské mafii, byl Enia náctiletý. Divoká devadesátá léta na Sicílii, kdy přišli o život prokurátoři Falcone a Borsellino, ho tedy nemohly nezasáhnout. Žádný idylický obraz prosluněné Sicílie tedy nečekejte, před očima se vám odhalí obraz skutečného Palerma plného špíny, násilí, hrubých slov, ale i velkých citů, smyslu pro čest a spravedlnost.

Eniovo psaní je až zběsilé, ale souvisí s vysokou mírou autenticity, říká věci tak, jak jsou. Čtenář tuší, že v knize je něco prožitého a nesmazatelného, něco pravdivého…  co stojí za to číst!